Tak to už přišlo, ve Švédsku jsem skončil a odjel zpět domů. Minulé léto při příjezdu do Švédska se to zdálo tak daleko, nakonec to ale uteklo jako voda, jako to člověku přijde vždy, když odjíždí. Poslední měsíc volného času jsem strávil cestováním a uživáním si ještě těch švédských zajímavostí, které jsem před tím nestihl. Trochu jsem se stal sentimentálním a prožíval jsem i zážitky jako moji poslední cestu do školy, poslední kanelbulli, poslední cestu metrem, a tak dále; o věcech a místech, které mi po tom roce již přišli každodenní, jsem si uvědomoval, že nejméně několik let zase dělat nebudu a nenavštívím je. Stačily dva týdny doma, a Stockholm mi již připadá cizí, jako bych mu dával za vinu, že život v něm pokračuje i po mém odjezdu. Ani se mi tolik nestýská, vím, že jsem si Erasmus maxmálně užil a nelituji toho, na co již nezbyl čas. Ta spousta vzpomínek a zkušeností mě ale ohromně obohatila a občas propadnu nostalgii, když narazím na něco, co mi tyto zážitky opět připomene. Nemám ale žádnou depresi, jakou obvykle Erasmáci dostávají po návratu, částečně jsem si jí odbyl již ve Stockholmu, když začali mí mezinárodní kamarádi jeden po druhém odjíždět a já si začal nevyhnutelnost odjezdu uvědomovat, a částečně na naších prázdninách s Věrkou na severu Skandinávie (o tom příště). Je ale pravda, že Erasmus lidi mění, a i já si připadám jiný než při odjezdu, více sebevědomý a s širšími obzory. Na spoustu věcí v mém životě se dívám trochu jinýma očima a jinými hodnotami.
Jestli tento blog čte někdo, kdo se o Erasmu nebo jiném zahraničním výjezdu teprve rozhoduje, tak vám můžu cestu jedině doporučit. Poznáte nové lidí, novou kulturu, nový jazyk, od prvního dne nabíráte spoustu cenných zkušeností, studujete na jiné univerzitě, kde studium může probíhat úplně jinak, než jak jste v ČR zvyklí, a ještě navíc vám za to všechno platí. Za nejdůležitější zkušenost považuji nový, mezinárodnější pohled na svět. Potkal jsem se s lidmi, kteří v ČR nikdy nebyli a na mou otázku, co z ČR
znají, odpověděli akorát "Czechoslovakia? Havel! Praha!" Plně mi došlo,
že ČR nikoho ve světě nezajímá a i když můžu mít Česko rád, tak ve
velikém měřítku nehrají naše politika, zvyky, způsoby a názory žádnou
roli. Spousta věcí, které mi v ČR možná trochu vadila, ale které jsem bral za nutné zlo nebo každodenní realitu, nebo o kterých jsem si ani neuvědomoval, že nejsou ideální, se najednou ukázala v jiném světle. Ve Švédsku se ty samé věci přišly někdy lépe vyřešené, lépe fungující. Například v restauracích vám automaticky donesou zdarma točenou vodu. V ČR je to problém, majitelé chtějí mít profit z předažených minerálek a na vodu se vám vykašlou. Úřady ve Švédku prostě jedou a i když pracují pomalu, tak pracují poctivě a podle jasných pravidel. Sociální stát je v ulicích skutečně vidět, o vše se tam mnohem více starají, o pořádek, o přírodu, o bezpečí. Platí to ale i naopak, začal jsem v ČR víc oceňovat ty věci, které dobře fungují u nás. Například jsem rád, že u nás není tolik přistěhovalců z problémových zemí. Valí se sem sice Vietnamci a Ukrajinci, ti ale nedělají tolik problémů jako černí muslimové ze Somálska, arabové z Iráku a peršané z Íránu nebo ostří hoši z bývalé Jugoslávie. Potkával jsem často i ošátkované maminy, co na štedré podpoře rodí
jednoho mouřenína za druhým, protože je jejich fundamentalističní
manželé nepustí do práce. Bohužel švédská politická korektnost zabraňuje společnosti s tím něco udělat, a ještě se možná budou divit, co jejich multikulturalismus za pár desítek let z čistého, bohatého a bezpečného Švédska udělá.
S takovými myšlenkami jsem sbalil svých osmdesát kilo krámů a šatstva, většinu poslal poštou, židli prodal, uklidil a umyl pokoj, z lednice vyhodil tříkilový blok ledu, co se tam za ten rok nastřádal, a ráno se se svými přetíženými kufry vydal na letiště. Hejdå Sverige!
P.S.: Jeden balík nedošel, protože obsahoval sprej. Sprej je zřejmě hrozně nebezpečná zbraň, protože kvůli tomu nevzali balík do letadla a on se vrátil. Přitom nikde nepíšou, co se označuje jako nebezpečné věci. Chtěli za to patnáct stovek, a ani to nezvládnou poslat vlakem, když se teda bojí spreje. A vrcholem všeho bylo, když chtěli peníze za to, že ho teda jako vrátili zpět! Kdybych se do Stockholmu neočekávaně nevracel ještě v půlce července, tak by jim tam asi shnil. Službu jsem vyreklamoval, hodlám se nehorázně hádat kam až to půjde.
úterý 31. července 2012
čtvrtek 26. července 2012
Poslední měsíc ve Stockolmu
Tak tento příspěvek již píši z domova v Česku. Poslední měsíc ve Švédsku již byl celkem pohodový, škola mi skončila, a tak jsem se mohl plně soustředit na Stockholm.
Počasí se již oteplilo a začalo být možné chodit po městě pouze v tričku. Krásné teplé počasí ve Švédsku jsem musel využít i v momentech, kdy jsem zrovna seděl doma. Využil jsem tedy toho, že se v přilehlém lese nacházení běžecké trasy, a tak jsem se při každé příležitosti snažil jít ven si zaběhat. Výsledky nemám moc oslňující, jsem rád, když 4 km zaběhnu pod 25 minut.
Moje typická trasa:
View My running in a larger map
V mezidobí na začátku května mě ze svého Erasmu v Holandsku přiletěla navštívit sestra Jana. Samozřejmě jsme se prošli po Stockholmu, ukázal jsem jí nejzajímavější části centra města, jako je Gamla Stan, stockholmská katedrála nebo přívoz mezi Kastelholmenem a Slussenem, a samozřejmě jsem ji vzal i do KTH kampu. V Kistě jsme se prošli do parku a poté jsem jí dal ochutnat mé oblíbené místní speciality, především nakládaného lososa, krevetovou pomazánku a čokoládové karamely. Sestra již před odjezdem vyslovila přání jít na nějaký delší výlet do přírody, tak jsem jí vzal na stockholmské souostroví, na ostrov Svartsö. Počasí nám krásně vyšlo, protože jsme akci přesunuli z původně posledního dnu na předposlední. No a poslední pršlavý den jsme navštívili Vasa museum se slavnou potopenou lodí z šestnáctého století.
Cestou zpět jsme to vzali přes Östermalm a v jedné z místních hospůdek si Jana pochutnala na tradičních švédských masových kuličkách. Dohromady se ve Stockholmu sestřičce moc líbilo, a ráda by se sem ještě někdy vrátila.
Šestého června je ve Švédsku národní den, oficiální švédský národní den. V práci mají všichni volno, ale nikdo to nijak extra neřeší, maximálně si nad chatou vyvěsí švédskou vlajku. Já se s kamarádem Mattem z Ameriky vydal na hlavní náměstí Kugsträdgården na akci Smaka på Stockholm (Ochutnejte Stockholm), kde se konal festival jídla. Počasí se hezky vydařilo, akorát stejný nápad jako my mělo asi deset tisíc dalších lidí, a tak se tam moc nedalo hnout. Na oběd jsme si dali grilovaná býčí varlata v pálivé omáčce a také ochutnali norského lososa na několik způsobů v degustačním talířku.
No a poslední větší akci jsme si užil opět s Mattem. On zde studoval pouze tři měsíce a ještě za tu dobu nestačil navštívit žádný ostrov ve stockholmském souostroví. Vytipovali jsme proto den s hezkým počasím a vyrazili na Sandhamn, asi nejznámější a nejnavštěvovanější ostrov. Sandhamn leží poměrně daleko od pevniny, dál na východ už se nachází jenom několik malých skalnatých ostrůvků. Přesto na ostrov pluje několik lodí denně.
Samotný Sandhamn je vesnice na ostrově, ostrov samotný se jmenuje Sandön, ale nikdo mu neřekne jinak než Sandhamn. Vesnička je známá pro svůj pitoresktní ráz, mezi malými roztomilými domečky s udržovanými zahradami se vinou úzké štěrkové cesty, dále od obydlí se na ostrově rozkládá borový les, končící skalnatým pobřežím nebo oblázkovými plážemi. Sandhamn je znám i pro svou velkou marínu a jachtingový klub. Nicméně přese všechno není ostrov nikterak velký a dá se křížem krážem projít za několik málo hodin. Překvapil nás i přístup personálu v restauraci, kam jsme si chtěli dojít na jídlo. Měli jsme od Mattova kamaráda doporučenou rybu v jedné restauraci. Když jsme přišli, přinesli nám knäckebrod, vodu a jídelní lístky. Nicméně při objednávání jsme se setkali s omluvou, že rybu už nemají. Nechtěli jsme si dát nic jiného (a také ceny odpovídaly poloze), a přesto pro ně nebyl problém nás pustit s úsměvem pryč, i když jsme už měli vodu a knäckebrod. V Čechách by se na nás určitě mračili a chtěli zaplatit kuvér.
Po obědě jsme zašli na východní cíp ostrova a vzadu na otevřeném moři jsme uviděli probíhající jachtařské závody. Na cípu jsme se chvíli zdrželi a pozorovali účastníky, jak kolem nás proplouvají pod plachtami. Po skončení jsme v přístavu obdivovali jak amaterské rodinné posádky na výletních jachtách, tak profesionální mužstva v závodních speciálech.
Moje typická trasa:
View My running in a larger map
V mezidobí na začátku května mě ze svého Erasmu v Holandsku přiletěla navštívit sestra Jana. Samozřejmě jsme se prošli po Stockholmu, ukázal jsem jí nejzajímavější části centra města, jako je Gamla Stan, stockholmská katedrála nebo přívoz mezi Kastelholmenem a Slussenem, a samozřejmě jsem ji vzal i do KTH kampu. V Kistě jsme se prošli do parku a poté jsem jí dal ochutnat mé oblíbené místní speciality, především nakládaného lososa, krevetovou pomazánku a čokoládové karamely. Sestra již před odjezdem vyslovila přání jít na nějaký delší výlet do přírody, tak jsem jí vzal na stockholmské souostroví, na ostrov Svartsö. Počasí nám krásně vyšlo, protože jsme akci přesunuli z původně posledního dnu na předposlední. No a poslední pršlavý den jsme navštívili Vasa museum se slavnou potopenou lodí z šestnáctého století.
 |
 |
| Model Vasy | a skutečný Vasa v pozadí. |
 |
 |
| Loď byla chloubou švédského námořnictva; | bohužel se potopila bezprostředně po svém prvním vyplutí. |
Cestou zpět jsme to vzali přes Östermalm a v jedné z místních hospůdek si Jana pochutnala na tradičních švédských masových kuličkách. Dohromady se ve Stockholmu sestřičce moc líbilo, a ráda by se sem ještě někdy vrátila.
 |
| Masové kuličky ve Stockholmu |
Šestého června je ve Švédsku národní den, oficiální švédský národní den. V práci mají všichni volno, ale nikdo to nijak extra neřeší, maximálně si nad chatou vyvěsí švédskou vlajku. Já se s kamarádem Mattem z Ameriky vydal na hlavní náměstí Kugsträdgården na akci Smaka på Stockholm (Ochutnejte Stockholm), kde se konal festival jídla. Počasí se hezky vydařilo, akorát stejný nápad jako my mělo asi deset tisíc dalších lidí, a tak se tam moc nedalo hnout. Na oběd jsme si dali grilovaná býčí varlata v pálivé omáčce a také ochutnali norského lososa na několik způsobů v degustačním talířku.
 |
 |
| Hodně lidí | Stánek s dobrotama |
 | |
| Koupil jsem si švédskou vlajku | |
 |  |
| Já a Matt | |
No a poslední větší akci jsme si užil opět s Mattem. On zde studoval pouze tři měsíce a ještě za tu dobu nestačil navštívit žádný ostrov ve stockholmském souostroví. Vytipovali jsme proto den s hezkým počasím a vyrazili na Sandhamn, asi nejznámější a nejnavštěvovanější ostrov. Sandhamn leží poměrně daleko od pevniny, dál na východ už se nachází jenom několik malých skalnatých ostrůvků. Přesto na ostrov pluje několik lodí denně.
 |
| Typická ulička na Sandhamnu |
Po obědě jsme zašli na východní cíp ostrova a vzadu na otevřeném moři jsme uviděli probíhající jachtařské závody. Na cípu jsme se chvíli zdrželi a pozorovali účastníky, jak kolem nás proplouvají pod plachtami. Po skončení jsme v přístavu obdivovali jak amaterské rodinné posádky na výletních jachtách, tak profesionální mužstva v závodních speciálech.
|
Sandhamn
10.6.2012
|
sobota 9. června 2012
Roslagsleden, část druhá
Tenhle příspěvek má trochu zpoždění, nějak jsem byl stále zaneprázdněn a taky už to počáteční nadšení vyprchalo, takže se mi píší už příspěvky hůře.
Asi za tři týdny po horách zase přiletěla Věrka (ale musel jsem jí přemlouvat, má školu) na několik dní. Nechtěli jsme zůstat ve Stockholmu, koneckonců ten už jsme prošli křížem krážem. A protože máme rádi turistiku, vyrazili jsme opět na několikadenní puťák. V říjnu jsme absolvovali první akci tohoto typu, podél turistické cesty Roslagsleden, asi 85 kilometrů ze Stockholmu do městečka Norrtälje. Roslagsleden ale v Norrtälje nekončí, vede dál, a právě teď na jaře jsme se na ní napojili a pokračovali v pouti. Náš cíl byl přístav Grisslehamn na pobřeží Ålandského moře, kde cesta končí.
Krajina se ale nicméně stále měnila. Pokud první části ze Stockholmu dominovaly lesy a divočina, druhá část z Norrtälje vedla spíše mezi otevřenými loukami a poli a nakonec podél mořského pobřeží. Na podzim také příroda a počasí vypadaly jinak, vál nepříjemný vítr, v šest již byla tma, poprchávalo a všude stromy shazovaly listy v pestrobarevných chuchvalcích. Na jaře nám hezky zvysoka svítilo a hřálo sluníčko až do osmi a příroda se probouzela v plném květu. Oba časy ale mají něco do sebe a nemůžu říct, který z nich se nám líbil víc. Každopádně to ale bereme jako dva různé zážitky, i když cesta a oblast zůstala stejná.
Nám se poštěstilo přespat v jednom takovém tradičním červenobílém domečku s praporem, kde majitelé z nepoužívaného křídla zřídili Bed & Breakfast. Ani jsme si ho moc neužili, z posledních sil si uvařili večeři a pak se zachumlali do peřinek. A zase další švédský způsob, který se mi líbí: snídaně není pevně daná, ani vás ráno nikdo neotravuje ani netahá z postele. Prostě jí večer přinesou do ledničky a ráno si jí můžete vyndat, kdy potřebujete. Nás pohostili královsky, měli jsme vše od zeleniny a ovoce přes sýry a šunku (která ve Švédsku NENÍ levná), vajíčka, jogurt, dva druhy mléka, marmeládu, křupky až po tři druhy pečiva. A to jsem ještě určitě něco vynechal.
Druhý den jsme zamířili na východ k moři. Cestou jsme narazili na koupaliště, ale neodvážili jsme se smočit nic jiného než nohy, aby se z nás nestal rampouch. Poslední část cesty vedla kolem umělého kanálu vybudovaného mezi pevninou a (teď už) ostrovem Väddö. Historie kanálu opět poznamenala poslední doba ledová, neboť původně to ostrov skutečně byl, ale jak země po ústupu ledu stoupala, tak se ostrov spojil s pevninou. Jelikož se průplav hojně využíval a doteď využívá, tak v růných etapách historie se kanál různě prohluboval a narovnával, naposledy ve 20. století. Kanál jsme opustili v městečku Älmsta, kde jsme si dali letošní první zmrzlinu, a po pár kilometrech doputovali do kempu v Sandvikenu na mořském břehu.
Autobus s Grisslehamnu jsme stihli za patnáct sekund dvanáct, a to jsme ještě museli poslední kilometr nebo dva běžet. Bohužel jsme tak přišli o jednu z hlavních atrakcí na cestě, o ateliér Alberta Engströma, významného švédského malíře z let 1869 - 1940. Ateliér leží na malé skále nad mořem se skvělým výhledem. Nyní je z něho turistické centrum a muzeum. Příšli jsme i o Grisslehman, i když ten není tolik zajímavý. Zájemci se zde mohou nalodit na trajek na Ålandské ostrovy a pokračovat po turistické E6 dál na sever do Kilpisjärvi na severu Finska.
Výlet se nám moc vydařil, úplně stejně jako ten minulý. I teď zpětně se mi po švédské krajině stýská, budu se sem muset nějak častěji vracet. A samozřejmě fotografie:
Asi za tři týdny po horách zase přiletěla Věrka (ale musel jsem jí přemlouvat, má školu) na několik dní. Nechtěli jsme zůstat ve Stockholmu, koneckonců ten už jsme prošli křížem krážem. A protože máme rádi turistiku, vyrazili jsme opět na několikadenní puťák. V říjnu jsme absolvovali první akci tohoto typu, podél turistické cesty Roslagsleden, asi 85 kilometrů ze Stockholmu do městečka Norrtälje. Roslagsleden ale v Norrtälje nekončí, vede dál, a právě teď na jaře jsme se na ní napojili a pokračovali v pouti. Náš cíl byl přístav Grisslehamn na pobřeží Ålandského moře, kde cesta končí.
Krajina se ale nicméně stále měnila. Pokud první části ze Stockholmu dominovaly lesy a divočina, druhá část z Norrtälje vedla spíše mezi otevřenými loukami a poli a nakonec podél mořského pobřeží. Na podzim také příroda a počasí vypadaly jinak, vál nepříjemný vítr, v šest již byla tma, poprchávalo a všude stromy shazovaly listy v pestrobarevných chuchvalcích. Na jaře nám hezky zvysoka svítilo a hřálo sluníčko až do osmi a příroda se probouzela v plném květu. Oba časy ale mají něco do sebe a nemůžu říct, který z nich se nám líbil víc. Každopádně to ale bereme jako dva různé zážitky, i když cesta a oblast zůstala stejná.
Norrtälje
První den jsme dorazili dvoupatrovým autobusen na nádraží v Norrtälje, kde jsme se rovnou napojili na cestu. Na podzim jsme dorazili už za tmy a nestihli jsme si tedy městečko prohlédnout, tak jsme využili krásného počasí a prošli se centrem. Nicméně jsme si nebyli jistí časem, tak jsme dlouho neotáleli a vyrazili brzo na cestu. Já jsem se pak ještě do Norrtälje vrátil asi o měsíc později na jednodenní výlet s kamarády, prohlédnout si historické centrum a ugrilovat hamburgery na přenosném grilu. Norrtälje sketečně vypadá malebně, centrum bych přirovnal k malému švédskému Krumlovu. Malé malebné domečky se zahrádkami, tradičně natřené a se zachovalým historickým rázem. Centrem města teče říčka, na které má spousta domečků vystrčenou takovou plovoucí terásku ve stínu stromů. Podél přístavu vede promenáda parkem a marínou a končí na malém ostrově na cípu města. Krásné městečko, v sezóně tam ale musí být dusno. |  |
 | |
Do Sandvikenu
Z Norrtälje jsme tedy brzo vyrazili do přírody. Cestou nám kvetly bílé a fialové kvítky, které jsme nemohli poznat, ale leželo jich všude koberce. U spousty chatek a domů kvetly trsy narcisek. Švédký venkov má svoji charakteristickou krásu, všude stojí červené domečky s bílými rohy a u každého takového domečku vlaje na stožáru modrožlutý prapor. Lesy se prolínají s loukami, poli, bažinami a menšími a většími jezery. Všude je ticho, chatky nestojí hned namačkány na sobě, ale nechávají si mezi sebou pár desítek metrů lesa nebo louky soukromí. Nikde není žádný pozemek nepřístupně oplocen, to dokonce zákon zakazuje (pokud to samozřejmě není nutné z objektivních důvodů).Nám se poštěstilo přespat v jednom takovém tradičním červenobílém domečku s praporem, kde majitelé z nepoužívaného křídla zřídili Bed & Breakfast. Ani jsme si ho moc neužili, z posledních sil si uvařili večeři a pak se zachumlali do peřinek. A zase další švédský způsob, který se mi líbí: snídaně není pevně daná, ani vás ráno nikdo neotravuje ani netahá z postele. Prostě jí večer přinesou do ledničky a ráno si jí můžete vyndat, kdy potřebujete. Nás pohostili královsky, měli jsme vše od zeleniny a ovoce přes sýry a šunku (která ve Švédsku NENÍ levná), vajíčka, jogurt, dva druhy mléka, marmeládu, křupky až po tři druhy pečiva. A to jsem ještě určitě něco vynechal.
Druhý den jsme zamířili na východ k moři. Cestou jsme narazili na koupaliště, ale neodvážili jsme se smočit nic jiného než nohy, aby se z nás nestal rampouch. Poslední část cesty vedla kolem umělého kanálu vybudovaného mezi pevninou a (teď už) ostrovem Väddö. Historie kanálu opět poznamenala poslední doba ledová, neboť původně to ostrov skutečně byl, ale jak země po ústupu ledu stoupala, tak se ostrov spojil s pevninou. Jelikož se průplav hojně využíval a doteď využívá, tak v růných etapách historie se kanál různě prohluboval a narovnával, naposledy ve 20. století. Kanál jsme opustili v městečku Älmsta, kde jsme si dali letošní první zmrzlinu, a po pár kilometrech doputovali do kempu v Sandvikenu na mořském břehu.
Podél pobřeží
V kempu jsme si pronajali malou chatičku a po večeři hned do hajan. Situaci zdramatizovala sprcha, která teplou vodu pustila pouze za jednu korunu, a to asi tak na třicet sekund. Bohužel jsme měli koruny pouze tři, takže jsem se oplachoval ve studený, brrr. Ráno jsme počkali na dva moje kamarády ze školy, kteří se rozhodli se k nám na poslední den připojit. Šli s námi Yannick z Francie a Milad z Íránu. O poslední etapě ze Sandvikenu do Grisslehamnu se tvrdí, že je to ta nejhezčí část, ale o tom bych polemizoval. Šli jsme skutečně podél pobřeží, ale věšinu času byl výhled blokován chatami nebo lesy. Jedna etapa vedla přímo po skalách kolem moře, ta byla úžasná, ale jinak etapa jako každá jiná, spíš bych řekl slabší, jelikož vedla často chatovými osadami a to pak není vůbec zajímavé koukat na šedesátou devátou chatu. Skoro před koncem nás překvapila rozvodněná říčka, která se nedala ani přeskočit ani přebrodit. Naštěstí pár metrů proti proudu jí překonal spadlý strom, takže jsme se nemuseli vracet.Autobus s Grisslehamnu jsme stihli za patnáct sekund dvanáct, a to jsme ještě museli poslední kilometr nebo dva běžet. Bohužel jsme tak přišli o jednu z hlavních atrakcí na cestě, o ateliér Alberta Engströma, významného švédského malíře z let 1869 - 1940. Ateliér leží na malé skále nad mořem se skvělým výhledem. Nyní je z něho turistické centrum a muzeum. Příšli jsme i o Grisslehman, i když ten není tolik zajímavý. Zájemci se zde mohou nalodit na trajek na Ålandské ostrovy a pokračovat po turistické E6 dál na sever do Kilpisjärvi na severu Finska.
Výlet se nám moc vydařil, úplně stejně jako ten minulý. I teď zpětně se mi po švédské krajině stýská, budu se sem muset nějak častěji vracet. A samozřejmě fotografie:
|
Roslagsleden 2
27.4.2012
|
pondělí 7. května 2012
Švédské hory
Každou zimu obyčejně razím s kamarády nebo s rodinou na lyžovačku do Rakouska. Letos to nevyšlo, přece jenom by to bylo trochu z ruky, ale o lyžovačku jsem stejně nepřišel. Řekl jsem si, že to musím přece zkusit někde ve Švédsku, když už tu jsem. Kdo o sobě může říct, že na lyže nejezdí do Rakouska, ale do Švédska? :-)
Původně to vypadalo, že se domluvíme společně s několika dalšími Erasmáky, ale po několika plánovacích peripetiích z toho sešlo, na termínu jsme se dohodli pouze čtyři a cena pro dva z nich byla nepřijatelná. Tak to zůstalo na mně. S Věrkou jsem se dohodl na termínu a jal se hledat nějaké přijatelné ubytování.
No hledat ubytování byla nakonec celkem fuška. Jednak proto, že nejbližší věc, která se dá nazvat horou, od Stockholmu leží tři sta kilometrů daleko. Pravé hory, například Åre, jsou šest set kilometrů daleko a kdybychom chtěli až na Sever do Laponska, tak to je už celá tisícovka, nehledě na to, že bychom mohli jet buď nočním vlakem za cenu letenky, nebo autobusem deset hodin. Dále proto, že Věrka měla letenky středa až úterý, což nám dovolilo jet pouze čtvrtek až neděle (prodloužený víkend), jelikož takhle tady funguje ubytovací systém. Tyto termíny ale bývají pravidelně nejvíc obsazené a logicky nejdražší. Když už jsem našel nějaký přijatelný apartmán na déle, tak zase přestala fungovat doprava, jelikož nikdo nečeká, že někdo z hor pojede v pondělí.
Nakonec mi došla trpělivost, s Věrkou jsme termín posunuli o týden déle (i za cenu přebookování letenek) a na celý týden. Veřejná doprava se ukázala jako příliš problematická, tak jsme si půjčili auto. Cena za auto se ukázala víceméně stejná jako za noční vlak ve žhavém termínu. To ale zase znamenalo, že jsme si museli vybrat nějaké bližší středisko. Vše se nakonec v dobré obrátilo, našel jsem jednu minichatku s týdenním pronájmem za cenu denního pronájmu apartmánu. Nacházela se ve středisku Sälen u hranic s Norskem:
Nebo teda ve středisku... dvacet kilometrů od něj uprostřed lesů a kopců, s několikakilometrovou příjezdovou prašnou cestou. Což nám ale vůbec nevadilo, jelikož jsme měli to auto. Naopak, slibovalo to ticho a romantiku jako vyšitou. I komunikace s majiteli probíhala na švédský způsob, prostě poslali klíče, mapu a složenku poštou a věřili, že zaplatím. Zase jsem si ale nabil sebevědomí, jelikož veškeré hledání a komunikace probíhala ve švédštině, a neukázalo se to jako výrazný problém.
Těsně před příletem jsem jel na letiště vyzvednout auto a že Věrku rovnou naložím. To se také stalo, ale auto jsem tam nechal pět minut bez dozoru, když jsem na ni čekal. No a co tam na mě nekouká... pokuta za špatné parkování, 700 SEK. Jako... nemám auto ani deset minut a už mi přiletí pokuta? A na letišti se nedá zaparkovat ani na pět minut zdarma? No co se dá dělat, tohle je Švédsko a tady se o tomhle nesmlouvá. Takže jsem den poté šel vypláznout sedm stovek. Později jsem si o tom něco našel na Internetu, a nejsem jediný, koho takhle dopálili. Očividně si z toho Sigtunský okres, pod který Arlanda spadá, udělal dojnou krávu do rozpočtu.
No ale konečně jsme vyrazili a po příjemných šesti hodinách pohodové jízdy dorazili na místo. Chatička se ukázala jako ještě kouzelnější než na fotkách vypadala. Skutečně mrňavá, útulná, celá dřevěná a mimo civilizaci, v lesích společně s dalšími chatkami. Nejvíc mě ale fascinovala mobilní síť: uprostřed lesů a hor, u pár chatek, které jsou deset měsíců v roce neobydlené, fungoval parádní rychlý Internet. U nás bychom se nedivili, kdybychom signál vůbec nechytili, natož pak s rychlým Internetem.
Na lyže jsme se domluvili pouze na čtyři dny, a chtěli zakoupit permanentky přes Internet, jelikož tak vyšly levněji. Den předem ale už bylo pozdě, takže jsme zakoupili na čtyři dny počínající dalším následujícím dnem. Tím pádem první den jsme absolvovali na pěší tůře po okolních kopcích. I když bylo prvního dubna a ve Stockholmu už kvetly kytky, my jsme na tůře chytili pravý blizzard s vodorovným sněžením. Zachránila nás útulná horská chatka s kožešinami na sedačkách a hořícím krbem. Jenom ta gulášovka, v plastovém kelímku, za stovku ve švédských nám přišla trochu... zvláštní. A to jsme později zjistili ještě byla lidová cena, v horské restauraci za ní chtěli 130.
Pak nás čekaly krásné čtyři dny plné slunce a skoro prázdných sjezdovek. I když... přijeli jsme na začátku dubna, takže jsme neměli perfektní prašan, ale občas nepříjemné plotny. Přestože stav sjezdovek datu odpovídal, teplota se zastavila na konci února a občas nepříjmně zafoukalo. Po svazích se ale jezdilo hezky, mohli jsme si vybrat ze všech úhlů a obtížností. Když to shrnu, tak kvalita lyžování se dá srovnávat s Rakouskem, i přestože geologicky není Švédsko tolik vybavené. Na oběd se ale do hospody nechodí, protože ta gulášovka by byla nejlevnější jídlo. To nám tady jediné chybělo... dvě hospody na každém svahu, Germknödel, Käsespätzle, Williamsbirne a aprés-ski hitovky z rakouských sjezdovek. I když chybělo... švédská klidná komorní atmosféra také měla něco do sebe. Lidé kolem slunečného poledne obsadili lavičky a veřejné grily, vytáhli sendviče nebo hodili páreček na rošt, nikde neřvala hudba ani ožralové a všichni si užívali klídku.
Poslední den jsme zopakovali výlet po kopcích, jenom jsme ho trochu protáhli. Další den už pouze úklid chatky a frčelo se domů.
Původně to vypadalo, že se domluvíme společně s několika dalšími Erasmáky, ale po několika plánovacích peripetiích z toho sešlo, na termínu jsme se dohodli pouze čtyři a cena pro dva z nich byla nepřijatelná. Tak to zůstalo na mně. S Věrkou jsem se dohodl na termínu a jal se hledat nějaké přijatelné ubytování.
No hledat ubytování byla nakonec celkem fuška. Jednak proto, že nejbližší věc, která se dá nazvat horou, od Stockholmu leží tři sta kilometrů daleko. Pravé hory, například Åre, jsou šest set kilometrů daleko a kdybychom chtěli až na Sever do Laponska, tak to je už celá tisícovka, nehledě na to, že bychom mohli jet buď nočním vlakem za cenu letenky, nebo autobusem deset hodin. Dále proto, že Věrka měla letenky středa až úterý, což nám dovolilo jet pouze čtvrtek až neděle (prodloužený víkend), jelikož takhle tady funguje ubytovací systém. Tyto termíny ale bývají pravidelně nejvíc obsazené a logicky nejdražší. Když už jsem našel nějaký přijatelný apartmán na déle, tak zase přestala fungovat doprava, jelikož nikdo nečeká, že někdo z hor pojede v pondělí.
Nakonec mi došla trpělivost, s Věrkou jsme termín posunuli o týden déle (i za cenu přebookování letenek) a na celý týden. Veřejná doprava se ukázala jako příliš problematická, tak jsme si půjčili auto. Cena za auto se ukázala víceméně stejná jako za noční vlak ve žhavém termínu. To ale zase znamenalo, že jsme si museli vybrat nějaké bližší středisko. Vše se nakonec v dobré obrátilo, našel jsem jednu minichatku s týdenním pronájmem za cenu denního pronájmu apartmánu. Nacházela se ve středisku Sälen u hranic s Norskem:
Nebo teda ve středisku... dvacet kilometrů od něj uprostřed lesů a kopců, s několikakilometrovou příjezdovou prašnou cestou. Což nám ale vůbec nevadilo, jelikož jsme měli to auto. Naopak, slibovalo to ticho a romantiku jako vyšitou. I komunikace s majiteli probíhala na švédský způsob, prostě poslali klíče, mapu a složenku poštou a věřili, že zaplatím. Zase jsem si ale nabil sebevědomí, jelikož veškeré hledání a komunikace probíhala ve švédštině, a neukázalo se to jako výrazný problém.
Těsně před příletem jsem jel na letiště vyzvednout auto a že Věrku rovnou naložím. To se také stalo, ale auto jsem tam nechal pět minut bez dozoru, když jsem na ni čekal. No a co tam na mě nekouká... pokuta za špatné parkování, 700 SEK. Jako... nemám auto ani deset minut a už mi přiletí pokuta? A na letišti se nedá zaparkovat ani na pět minut zdarma? No co se dá dělat, tohle je Švédsko a tady se o tomhle nesmlouvá. Takže jsem den poté šel vypláznout sedm stovek. Později jsem si o tom něco našel na Internetu, a nejsem jediný, koho takhle dopálili. Očividně si z toho Sigtunský okres, pod který Arlanda spadá, udělal dojnou krávu do rozpočtu.
No ale konečně jsme vyrazili a po příjemných šesti hodinách pohodové jízdy dorazili na místo. Chatička se ukázala jako ještě kouzelnější než na fotkách vypadala. Skutečně mrňavá, útulná, celá dřevěná a mimo civilizaci, v lesích společně s dalšími chatkami. Nejvíc mě ale fascinovala mobilní síť: uprostřed lesů a hor, u pár chatek, které jsou deset měsíců v roce neobydlené, fungoval parádní rychlý Internet. U nás bychom se nedivili, kdybychom signál vůbec nechytili, natož pak s rychlým Internetem.
Na lyže jsme se domluvili pouze na čtyři dny, a chtěli zakoupit permanentky přes Internet, jelikož tak vyšly levněji. Den předem ale už bylo pozdě, takže jsme zakoupili na čtyři dny počínající dalším následujícím dnem. Tím pádem první den jsme absolvovali na pěší tůře po okolních kopcích. I když bylo prvního dubna a ve Stockholmu už kvetly kytky, my jsme na tůře chytili pravý blizzard s vodorovným sněžením. Zachránila nás útulná horská chatka s kožešinami na sedačkách a hořícím krbem. Jenom ta gulášovka, v plastovém kelímku, za stovku ve švédských nám přišla trochu... zvláštní. A to jsme později zjistili ještě byla lidová cena, v horské restauraci za ní chtěli 130.
Pak nás čekaly krásné čtyři dny plné slunce a skoro prázdných sjezdovek. I když... přijeli jsme na začátku dubna, takže jsme neměli perfektní prašan, ale občas nepříjemné plotny. Přestože stav sjezdovek datu odpovídal, teplota se zastavila na konci února a občas nepříjmně zafoukalo. Po svazích se ale jezdilo hezky, mohli jsme si vybrat ze všech úhlů a obtížností. Když to shrnu, tak kvalita lyžování se dá srovnávat s Rakouskem, i přestože geologicky není Švédsko tolik vybavené. Na oběd se ale do hospody nechodí, protože ta gulášovka by byla nejlevnější jídlo. To nám tady jediné chybělo... dvě hospody na každém svahu, Germknödel, Käsespätzle, Williamsbirne a aprés-ski hitovky z rakouských sjezdovek. I když chybělo... švédská klidná komorní atmosféra také měla něco do sebe. Lidé kolem slunečného poledne obsadili lavičky a veřejné grily, vytáhli sendviče nebo hodili páreček na rošt, nikde neřvala hudba ani ožralové a všichni si užívali klídku.
Poslední den jsme zopakovali výlet po kopcích, jenom jsme ho trochu protáhli. Další den už pouze úklid chatky a frčelo se domů.
|
Sälen
1.4.2012
|
úterý 10. dubna 2012
Helsinky
Sedmnáctého až devatenáctého března mě pozvala Kersti, kamarádka z Erasmu, se svým přítelem a jejich kamarády na plavbu do Helsinek. Nakonec nás jelo šest, Kersti a její přítel Hardi z Estonska, Yannick z Francie, Mohsen a Milad z Íránu a já z ČR. Zarezervovali jsme si kabinky na trajektu Mariella společnosti Viking Line.
Kabiny nám ale přidělili na palubě dva, která se nachází až úplně dole pod palubou pro auta, hned vedle motorů a nad balastem. I přes to jsme ale nebyli rušeni žádným hlukem ani vibracemi, spíše naopak, poloha tak blízko těžiště znamenala, že se s náma loď téměř nehoupala.
Plavba probíhala stejně jako kterýkoliv jiný "kryssning" - přes noc se pluje, pak přes den mají pasažéři pár hodin na prohlídku města a večer se pluje zase zpět. Loď nabízí omezené možnosti vyžití, restaurace a bary, diskotéku a hlavně duty free butik. Jelikož trajekt staví na Ålandských ostrovech (byť uprostřed noci a asi na deset minut), které jsou vyňaty z evropského prostoru jednotného DPH, alkohol v butiku nepodléhá dani z přidané hodnoty a ani švédským pravidlům prodeje alkoholu. Tyto cesty jsou pro mnohé Švédy záminkou k nákupu celých kartonů piva, vína a tvrdého.
My jsme butik také navštívili, ale do barů jsme se nevydali, spíš se chvíli toulali po lodi a pak se bavili v kajutě. Na chvíli jsme ale zabrousili na diskotéku. Před odjezdem jsme také využili příležitosti a udělali pár záběrů stockholmského souostroví. Cesta uběhla bez problémů, až na partu Finů na naší chodbě, kteří to skutečně rozjeli a zanechali po sobě spoušť, špačky od cigaret, prázné plechovky od piva a jiné odpadky. Nakonec si je podala lodní ostraha. Jo a ještě večer jsme si vyšli na čerstvý vzduch na palubu a tam jsem spatřil nejodpornější věc ve svém životě. Kabinovým okénkem jsme koukali na otevřený notebook, na kterém běželo porno (neuvěřitelně pomalé, přes lodní satelitní připojení). Pak se naše pohledy stočily dál na postel naproti notebooku, na které roztekle ležel neuvěřitelně tlustý chlap, no a co asi tak chlapi dělají, když koukají na porno... Nepřeji nikomu z vás to spatřit.
Helsinky samotné mě celkem zklamaly, kromě dvou velkých kostelů v nich vlastně není nic zajímavého, žádné historické centrum. Na ostrovech v Helsincké zátoce se ale nachází pevnost Sveaborg (finsky Suomenlinna) z roku 1748, zařazená na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V pevnosti se nachází několik muzejí a ateliérů, my si ale ostrovy jenom prošli. Počasí se nám odpoledno trochu zkazilo, lehce mrzlo a foukal vlezlý vítr. Při čekání na trajekt se do čekárny přicourali místní bezdomovci a nějak s námi zapředli řeč. Překvapila mě jejich perfektní angličtina.
Cesta zpátky (v pondělí) probíhala podstatně klidněji než cesta tam. Loď jsme překřtili na Černou perlu, pokud mi odpustíte poněkud nemístný žert, protože se na ní plavili pouze mrtví, rozuměj lidé v pokročilém věku. Ostrý kontrast se sobotní plavbou (viz Finové).
Plavba se vydařila a užili jsme si jí (až na masturbujícího mrože). Fotografie:
 |
| Mariella |
Plavba probíhala stejně jako kterýkoliv jiný "kryssning" - přes noc se pluje, pak přes den mají pasažéři pár hodin na prohlídku města a večer se pluje zase zpět. Loď nabízí omezené možnosti vyžití, restaurace a bary, diskotéku a hlavně duty free butik. Jelikož trajekt staví na Ålandských ostrovech (byť uprostřed noci a asi na deset minut), které jsou vyňaty z evropského prostoru jednotného DPH, alkohol v butiku nepodléhá dani z přidané hodnoty a ani švédským pravidlům prodeje alkoholu. Tyto cesty jsou pro mnohé Švédy záminkou k nákupu celých kartonů piva, vína a tvrdého.
My jsme butik také navštívili, ale do barů jsme se nevydali, spíš se chvíli toulali po lodi a pak se bavili v kajutě. Na chvíli jsme ale zabrousili na diskotéku. Před odjezdem jsme také využili příležitosti a udělali pár záběrů stockholmského souostroví. Cesta uběhla bez problémů, až na partu Finů na naší chodbě, kteří to skutečně rozjeli a zanechali po sobě spoušť, špačky od cigaret, prázné plechovky od piva a jiné odpadky. Nakonec si je podala lodní ostraha. Jo a ještě večer jsme si vyšli na čerstvý vzduch na palubu a tam jsem spatřil nejodpornější věc ve svém životě. Kabinovým okénkem jsme koukali na otevřený notebook, na kterém běželo porno (neuvěřitelně pomalé, přes lodní satelitní připojení). Pak se naše pohledy stočily dál na postel naproti notebooku, na které roztekle ležel neuvěřitelně tlustý chlap, no a co asi tak chlapi dělají, když koukají na porno... Nepřeji nikomu z vás to spatřit.
Helsinky samotné mě celkem zklamaly, kromě dvou velkých kostelů v nich vlastně není nic zajímavého, žádné historické centrum. Na ostrovech v Helsincké zátoce se ale nachází pevnost Sveaborg (finsky Suomenlinna) z roku 1748, zařazená na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V pevnosti se nachází několik muzejí a ateliérů, my si ale ostrovy jenom prošli. Počasí se nám odpoledno trochu zkazilo, lehce mrzlo a foukal vlezlý vítr. Při čekání na trajekt se do čekárny přicourali místní bezdomovci a nějak s námi zapředli řeč. Překvapila mě jejich perfektní angličtina.
Cesta zpátky (v pondělí) probíhala podstatně klidněji než cesta tam. Loď jsme překřtili na Černou perlu, pokud mi odpustíte poněkud nemístný žert, protože se na ní plavili pouze mrtví, rozuměj lidé v pokročilém věku. Ostrý kontrast se sobotní plavbou (viz Finové).
Plavba se vydařila a užili jsme si jí (až na masturbujícího mrože). Fotografie:
|
Helsinky
17.3.2012
|
neděle 11. března 2012
Švédská identita
Tenhle semestr mám zapsán jeden velice zajímavý předmět o Švédech, Švédsku, a jejich společnosti: Swedish Society, Culture and Industry in Historical Perspective. Na přednášky chodí různé osobnosti nebo akademici zabývající se nějakým tématem ve švédské společnosti. Po některých přednáškách se promítá film a místo cvičení se chodí na exkurze do muzeí nebo po pamětihodnostech.
Švédská identita
První přednáška byla o švédské identitě, jací švédové vlastně jsou, a ukázalo se, že je docela rozdíl mezi tím, co si o sobě myslí Švédi a co si o Švédech myslí ostatní národy. Některé odpovědi se zdají jasné, například, že jsou rezervovaní a racionální (a vysocí modroocí blondýni a vysoké modrooké blondýnky). Pak jsou také kolektivističtí, diplomatičtí a politicky korektní. Mluvilo se i o různých švédských symbolech a jejich někdy překvapivému původu nebo postavení. Například téměř žádný Švéd nezná text švédské hymny, sama se moc nepoužívá. Ale u každého domu nebo chaty vlaje přes den švédská vlajka. Kořeny Švédska vedou až k vikingským časům, ale Švédský národ vznikl až v roce 1523 odtržením od Dánska. I když mají relativně krátkou historii, na historických symbolech si velmi zakládají a hledí trochu s nostalgií na 17. století, kdy Švédsko hrálo na světovém politckém i vojenském poli roli velmoci.
Po roce 1900 se situace ve společnosti zhoršovala, přišla ekonomická krize a silná emigrace. Švédské národní symboly, jako například vlajka, národní den (6. června) nebo text hymny Du gamla, du fria (ty pradávná, ty svobodná) sehrály roli národního obroditele. Zajímavé je, že Švédsko má vlastně dvě hymny - královskou a národní. Původně se používala ta královská (Kungssången), ta národní (Du gamla, du fria) vznikla až v roce 1844. Právě na začátku 20. století ale získala masovou oblibu a nyní je považována za oficiální Švédskou hymnu. I stockholmský Skansen (původ slova skanzen - historického muze pod širým nebem, ve švédštině "skansen" znamená "hradby") vznikl v roce 1891.
Během druhé světové války (jíž se Švédsko neúčastnilo) probíhala ve Švédsku kampaň za nedůvěru vůči cizincům jako prevence špionáže. Jeden použitý symbol se krásně trefil do švédské mentality:
"En svensk tiger" může ve švédštině znamenat dvě různé věci. První význam je "švédský tygr", který symbolizuje ekonomicky a politicky silný a nezávislý stát. Druhý význam je "Švéd mlčí", což poukazuje na to, že správný Švéd je na svou zemi hrdý a nechává si své pro sebe, natož aby se vybavoval s cizinci.
Po druhé světové válce už nastoupila švédská identita, jak ji známe ze stereotypů dnes. Silný sociální stát, založený na hesle "Folkhemmet", "domov pro lidi" a heslech jako pokrok, rovnost, solidatita a prosperita. Přetrvávající hodnoty jak v rodině, tak v produktech ("Volvos värde varar" - "Hodnota Volva trvá"). Postupně se emigrace obrátila v imigraci, hlavně z arabských zemí, a na této vlně se svezlo nacionální populistická strana Švédští demokraté s hesly jako "Nechte Švédsko švédské". Solidarita v tomto případě převážila nad nacionalismem, přestože se multikulturalismus do švédské identity příliš nehodí. V zahraničí je největším propagátorem Švédska, švédského národa a identity kdo? IKEA.
Po přednášce se promítal film "Änglagård". Film byl o extravagantním páru dvou kabaretních herců, kteří zdědili dům na švédském venkově. Místy komický doják se orientoval na konflikt alternativní životní filozofie a xenofobním přístupem tradičně konzervativních starousedlíků. Konflikt málem skončil tragédií, nebýt faráře, který obě strany dokázal urovnat, i když i jemu situace otevřela oči.
Švédská identita
První přednáška byla o švédské identitě, jací švédové vlastně jsou, a ukázalo se, že je docela rozdíl mezi tím, co si o sobě myslí Švédi a co si o Švédech myslí ostatní národy. Některé odpovědi se zdají jasné, například, že jsou rezervovaní a racionální (a vysocí modroocí blondýni a vysoké modrooké blondýnky). Pak jsou také kolektivističtí, diplomatičtí a politicky korektní. Mluvilo se i o různých švédských symbolech a jejich někdy překvapivému původu nebo postavení. Například téměř žádný Švéd nezná text švédské hymny, sama se moc nepoužívá. Ale u každého domu nebo chaty vlaje přes den švédská vlajka. Kořeny Švédska vedou až k vikingským časům, ale Švédský národ vznikl až v roce 1523 odtržením od Dánska. I když mají relativně krátkou historii, na historických symbolech si velmi zakládají a hledí trochu s nostalgií na 17. století, kdy Švédsko hrálo na světovém politckém i vojenském poli roli velmoci.
Po roce 1900 se situace ve společnosti zhoršovala, přišla ekonomická krize a silná emigrace. Švédské národní symboly, jako například vlajka, národní den (6. června) nebo text hymny Du gamla, du fria (ty pradávná, ty svobodná) sehrály roli národního obroditele. Zajímavé je, že Švédsko má vlastně dvě hymny - královskou a národní. Původně se používala ta královská (Kungssången), ta národní (Du gamla, du fria) vznikla až v roce 1844. Právě na začátku 20. století ale získala masovou oblibu a nyní je považována za oficiální Švédskou hymnu. I stockholmský Skansen (původ slova skanzen - historického muze pod širým nebem, ve švédštině "skansen" znamená "hradby") vznikl v roce 1891.
Během druhé světové války (jíž se Švédsko neúčastnilo) probíhala ve Švédsku kampaň za nedůvěru vůči cizincům jako prevence špionáže. Jeden použitý symbol se krásně trefil do švédské mentality:
"En svensk tiger" může ve švédštině znamenat dvě různé věci. První význam je "švédský tygr", který symbolizuje ekonomicky a politicky silný a nezávislý stát. Druhý význam je "Švéd mlčí", což poukazuje na to, že správný Švéd je na svou zemi hrdý a nechává si své pro sebe, natož aby se vybavoval s cizinci.
Po druhé světové válce už nastoupila švédská identita, jak ji známe ze stereotypů dnes. Silný sociální stát, založený na hesle "Folkhemmet", "domov pro lidi" a heslech jako pokrok, rovnost, solidatita a prosperita. Přetrvávající hodnoty jak v rodině, tak v produktech ("Volvos värde varar" - "Hodnota Volva trvá"). Postupně se emigrace obrátila v imigraci, hlavně z arabských zemí, a na této vlně se svezlo nacionální populistická strana Švédští demokraté s hesly jako "Nechte Švédsko švédské". Solidarita v tomto případě převážila nad nacionalismem, přestože se multikulturalismus do švédské identity příliš nehodí. V zahraničí je největším propagátorem Švédska, švédského národa a identity kdo? IKEA.
Po přednášce se promítal film "Änglagård". Film byl o extravagantním páru dvou kabaretních herců, kteří zdědili dům na švédském venkově. Místy komický doják se orientoval na konflikt alternativní životní filozofie a xenofobním přístupem tradičně konzervativních starousedlíků. Konflikt málem skončil tragédií, nebýt faráře, který obě strany dokázal urovnat, i když i jemu situace otevřela oči.
Škola
Škola mi opět běží plným proudem, ačkoliv nyní je to více méně o samostatné činnosti než o chození na přednášky a cvičení. Z posledního předmětu minulého semestru (z toho, ze kterého zkouška proběhla hned po příletu) mám D. Trochu mě to překvapilo, ten test nebyl tolik těžký, ale asi tam chtěli trochu víc.
Aktuální předměty mám čtyři. První se jmenuje Algorithms and Complexity. Látka mi příjde velice zajímavá, bohužel přednášející většinou uspává hady čtením slidů, takže si z přednášek mnoho neodnesu. Na cvičení zase máme doktoranda, který se umí v rovnici opravit pětkrát za pět minut, tak to na jasnosti také moc nepřidá. Alespoň že praktické programování je zajímavé, jedna laboratoř mi tady dala pěkně zabrat. Dalším předmětem je Information Visualisation, který ale navštěvuju jen tak ze zájmu, musel jsem si ho odhlásit, jelikož bych v něm nestihnul udělat zkouškový projekt. Ostatní týmy ale vymyslely velmi pěkné projekty, například vizualizace prodeje počítačových her, organizovaná jako kontinety podle platforem. Bohužel tu zrovna nemám odkaz.
V dalším předmětu pracuji samostatně, a počítá se spíše jako práce na diplomce, i když ne tolik. Dělám tam rešerši literatury, které se zabývá tvorbou rozhraní pro dotykové displeje, a na základě této literatury poté vypracuji obecná pravidla pro tvorbu takových rozhraní. Tyto pravidla poté použiji jako základ pro diplomovou práci. Kurz je hodně individuální, chodí nás tam všehovšudy tři, ale stejně náročný, protože jsem si stanovil deadline na konec března. Nejzajímavější kurz je ale Swedish Society, Culture and Industry in Historical Perspective. Celý kurz je vlastně o Švédsku a Švédech a švédské kultuře. Na přednášky chodí různí experti nebo veřejné osobnosti, po některých přednáškách se promítá film a chodí se na exkurze do muzeí. Hodně věcí z něho si zaslouží vlastní příspěvky - pokusím se to zde napsat.
Ve středu před týdnem za mnou opět přiletěla Věrka na návštěvu. Bylo hezky, tak jsme se každý den snažili vyrazit někam do parku nebo přírody na procházku. Nemuseli jsme se omezovat, tady člověk narazí na přírodní rezervaci na každém kroku a dokonce na jih od Stockholmu se nachází národní park. V sobotu jsem se zúčastnil programátorské soutěže KTH Challenge. Soutěž spočívala v tom, že každý účastník dostal osm úkolů a čtyři hodiny na jejich vyřešení a kdo na konci měl nejvíc vyřešených úkolů, vyhrál iPad 2. Já jsem se třemi vyřešenými úkoly skončil na 19. pozici z 64. Soutěž nakonec dopadla velmi překvapivě. Druhý nejlepší byl z nějakého gymnázia a měl vyřešeno sedm úkolů, a první byl také gymnazista a vyřešil všechny úkoly (dokonce obhajoval prvenství z minulého ročníku). Tak vám nevím, kam ten svět spěje, když dva gymnazisti nakopou mozky nejlepším studentským programátorům z prestižní technické univerzity.
Výsledky a úkoly si můžete prohlédnout na http://challenge.csc.kth.se/
Z Věrčiny návštěvy mám i nějaké fotky:
Aktuální předměty mám čtyři. První se jmenuje Algorithms and Complexity. Látka mi příjde velice zajímavá, bohužel přednášející většinou uspává hady čtením slidů, takže si z přednášek mnoho neodnesu. Na cvičení zase máme doktoranda, který se umí v rovnici opravit pětkrát za pět minut, tak to na jasnosti také moc nepřidá. Alespoň že praktické programování je zajímavé, jedna laboratoř mi tady dala pěkně zabrat. Dalším předmětem je Information Visualisation, který ale navštěvuju jen tak ze zájmu, musel jsem si ho odhlásit, jelikož bych v něm nestihnul udělat zkouškový projekt. Ostatní týmy ale vymyslely velmi pěkné projekty, například vizualizace prodeje počítačových her, organizovaná jako kontinety podle platforem. Bohužel tu zrovna nemám odkaz.
V dalším předmětu pracuji samostatně, a počítá se spíše jako práce na diplomce, i když ne tolik. Dělám tam rešerši literatury, které se zabývá tvorbou rozhraní pro dotykové displeje, a na základě této literatury poté vypracuji obecná pravidla pro tvorbu takových rozhraní. Tyto pravidla poté použiji jako základ pro diplomovou práci. Kurz je hodně individuální, chodí nás tam všehovšudy tři, ale stejně náročný, protože jsem si stanovil deadline na konec března. Nejzajímavější kurz je ale Swedish Society, Culture and Industry in Historical Perspective. Celý kurz je vlastně o Švédsku a Švédech a švédské kultuře. Na přednášky chodí různí experti nebo veřejné osobnosti, po některých přednáškách se promítá film a chodí se na exkurze do muzeí. Hodně věcí z něho si zaslouží vlastní příspěvky - pokusím se to zde napsat.
Ve středu před týdnem za mnou opět přiletěla Věrka na návštěvu. Bylo hezky, tak jsme se každý den snažili vyrazit někam do parku nebo přírody na procházku. Nemuseli jsme se omezovat, tady člověk narazí na přírodní rezervaci na každém kroku a dokonce na jih od Stockholmu se nachází národní park. V sobotu jsem se zúčastnil programátorské soutěže KTH Challenge. Soutěž spočívala v tom, že každý účastník dostal osm úkolů a čtyři hodiny na jejich vyřešení a kdo na konci měl nejvíc vyřešených úkolů, vyhrál iPad 2. Já jsem se třemi vyřešenými úkoly skončil na 19. pozici z 64. Soutěž nakonec dopadla velmi překvapivě. Druhý nejlepší byl z nějakého gymnázia a měl vyřešeno sedm úkolů, a první byl také gymnazista a vyřešil všechny úkoly (dokonce obhajoval prvenství z minulého ročníku). Tak vám nevím, kam ten svět spěje, když dva gymnazisti nakopou mozky nejlepším studentským programátorům z prestižní technické univerzity.
Výsledky a úkoly si můžete prohlédnout na http://challenge.csc.kth.se/
Z Věrčiny návštěvy mám i nějaké fotky:
|
Věrka Stockholm březen
29.1.2012
|
sobota 11. února 2012
Zima ve Stockholmu
Stejně jako ve zbytku Evropy, i ve Stockholmu uhodily mrazy. Ne tolik jak by člověk na severský Stockholm čekal a ani dokonce ne tolik jako v ČR, přes noc dosahovala minimální teplota pouze -20 °C. (V Laponsku samozřejmě teplota dosáhla mnohem extrémnějších hladin, přes - 40 °C.) Před několika týdny tu krásně nasněžilo, tak aspoň máme bílou zimu a ne jenom zamrzlé bahno. Překvapilo mě, že se tu moc neuklízí chodníky a silnice, jsem zvědavý, jak to tu bude vypadat, že se přes den oteplí.
Jeden den když se hezky vyjasnilo, tak jsem vyrazil s foťákem na lov. Mám tu pár fotografií ze zamrzlého zasněženého Stockholmu:
Díky dlouhotrvajícím mrazům zde zamrzly skoro všechny zátoky a jezera. Švédové sportovci samozřejmě nelení a jdou bruslit. Dokonce Uppsala a Stockholm jsou spojeny jednou zátokou jezera Mälaren a každý rok se zde pořádá bruslařský závod Vikingarännet, asi 80 kilometrů.
Minulý týden mě přijela na pár dní navštívit přítelkyně Věrka, a tak jsme taky vyrazili otestovat led. Nedaleko Kisty se nalézá Norrviken, na jehož jezeře každý rok místní municipalita udržuje 14 kilometrů dlouhou bruslařskou dráhu Norrvikens sjöisbana. Na místě nám za poplatek půjčili brusle s dlouhými noži na dálkové bruslení a pak už jsme vyrazili obkroužit jezero. Led byl silný, ale poměrně popraskaný, museli jsme si stále dávat pozor na to, abychom nezajeli bruslí do nějaké praskliny.
Jeden den když se hezky vyjasnilo, tak jsem vyrazil s foťákem na lov. Mám tu pár fotografií ze zamrzlého zasněženého Stockholmu:
|
Zima ve Stockholmu
29.1.2012
|
Díky dlouhotrvajícím mrazům zde zamrzly skoro všechny zátoky a jezera. Švédové sportovci samozřejmě nelení a jdou bruslit. Dokonce Uppsala a Stockholm jsou spojeny jednou zátokou jezera Mälaren a každý rok se zde pořádá bruslařský závod Vikingarännet, asi 80 kilometrů.
Minulý týden mě přijela na pár dní navštívit přítelkyně Věrka, a tak jsme taky vyrazili otestovat led. Nedaleko Kisty se nalézá Norrviken, na jehož jezeře každý rok místní municipalita udržuje 14 kilometrů dlouhou bruslařskou dráhu Norrvikens sjöisbana. Na místě nám za poplatek půjčili brusle s dlouhými noži na dálkové bruslení a pak už jsme vyrazili obkroužit jezero. Led byl silný, ale poměrně popraskaný, museli jsme si stále dávat pozor na to, abychom nezajeli bruslí do nějaké praskliny.
|
Norrvikens sjöisbana
5.2.2012
|
středa 18. ledna 2012
Lapland - Abisko
Do Abiska jsme dorazili hned na večer a poté následovalo společenské grilování kolem ohně. Celkem mrzlo, ale to nám nijak nezkazilo zábavu. Nakoupili jsme si v Systembolagetu lahve glöggu, švédské obdoby svařeného vína a měli jsme se dobře.
Den nato jsme nasedli do autobusu a nechali se odvézt 200 kilometrů na západ, do norského přístavu Narvik. Cestou se vyjasnilo a nám se tak otevřely krásné výhledy na rudě zbarvené vrcholky hor. Samotný přístav leží sice hodně na severu, jeho vody ale díky Golfskému proudu nikdy nezamrzají a tudíž spolehlivě slouží po celý rok. Právě sem vozí LKAB tisíce tun rudy, které se zde překládají na zámořské lodě. K přístavu jsme se chtěli podívat, bohužel zde ale zrovna žádná loď nekotvila a přístav byl pro veřejnost uzavřen. Já jsem se také podíval na místní univerzitu, ale protože byla sobota, nic moc jsem toho nezjistil. V Narviku na hoře nad městem mají menší lyžařské středisko. Za zmínku ještě stojí památník obětem bitvy o Narvik z druhé světové války. Nacisté město obsadili v roce 1940 a drželi ho až do konce války, jelikož jejich válečná mašinérie životně závisela na železu ze Švédska. Švédský přístav Luleå použít nemohli, protože ten přes zimu zamrzá. Chtěli jsme se kouknout do muzea druhé světové války, ale bohužel o víkendu neotvíralo. V kavárně jsme si dali ještě latté a vyrazili zpět.
Po návratu nás čekala pravá švédská sauna. Muselo se k ní dojít asi kilometr, ale stálo to určitě za to. Celodřevěná chaloupka u jezera, krásně vytopená, kamna na dříví, všude svíčky (protože neměla zavedenou elektřinu). Sauna samotná sice nebyla na můj vkus příliš horká (asi jenom 75 stupňů), ale vyvažovala to atmosférou. Když nadešel čas se zchladit, tak se šlo... do jezera. Mělo to ovšem malý háček... venku v té době již klesla teplota pod mínus deset a k jezeru se muselo ještě doběhnout nějakých třicet metrů. Takže když člověk doběhnul k jezeru, tak už dávno vychladnul, a teď ještě musel skočit do vody, která nemohla mít víc jak pět stupňů. Paráda. Na klidu rozhodně nepřidal pocit přimrzajících nohou k udusanému sněhu.
Večer po sauně se rozjasnilo a nám se naskytl krásný pohled na polární záři. Já jsem zrovna nechytil ty nejlepší okamžiky, ale i tak mě to ohromilo, přece jenom to člověk nevidí každý den. Nejlepší výhled se naskytl nad osvětleným vodo-ledo-pádem a atmosféra nemohla být kouzelnější.
Tohle video není z naší akce, ale stojí za vidění:
Poslední den jsme se rozdělili do dvou skupin, jedna skupina měla naplánováno lezení po ledu, druhá skupina krátkou tůru na sněžnicích. Já jsem se připojil k sněžnicové skupině a vyrazili jsme na procházku zmrzlou laponskou přírodou. Člověk na tůře ani nepotřeboval barevný fotoaparát, jelikož veškerá krajina i obloha vypadaly ve stupních šedi. Šedá zamračená obloha, bílý sníh, šedá křoviska, černé kmeny stromů a bíločerné kmeny zakrslých borovic. Vprostřed výletu nás průvodkyně pohostila sušenkami a horkým brusinkovým džusem z termosek.
Po návratu a obědě nadešel čas se nalodit do autobusu a zamířit směrem Sundsval - Uppsala - Stockholm. Cestou jsme se ještě zastavili na polárním kruhu, ale již se setmělo a stejně je to jenom jedna cedule uprostřed ničeho, takže jsme se dlouho nezdržovali. Každopádně tenhle výlet stát hodně za to, přes možná i trochu vyšší cenu.
Den nato jsme nasedli do autobusu a nechali se odvézt 200 kilometrů na západ, do norského přístavu Narvik. Cestou se vyjasnilo a nám se tak otevřely krásné výhledy na rudě zbarvené vrcholky hor. Samotný přístav leží sice hodně na severu, jeho vody ale díky Golfskému proudu nikdy nezamrzají a tudíž spolehlivě slouží po celý rok. Právě sem vozí LKAB tisíce tun rudy, které se zde překládají na zámořské lodě. K přístavu jsme se chtěli podívat, bohužel zde ale zrovna žádná loď nekotvila a přístav byl pro veřejnost uzavřen. Já jsem se také podíval na místní univerzitu, ale protože byla sobota, nic moc jsem toho nezjistil. V Narviku na hoře nad městem mají menší lyžařské středisko. Za zmínku ještě stojí památník obětem bitvy o Narvik z druhé světové války. Nacisté město obsadili v roce 1940 a drželi ho až do konce války, jelikož jejich válečná mašinérie životně závisela na železu ze Švédska. Švédský přístav Luleå použít nemohli, protože ten přes zimu zamrzá. Chtěli jsme se kouknout do muzea druhé světové války, ale bohužel o víkendu neotvíralo. V kavárně jsme si dali ještě latté a vyrazili zpět.
|
Lapland - Narvik
17.12.2011
|
Po návratu nás čekala pravá švédská sauna. Muselo se k ní dojít asi kilometr, ale stálo to určitě za to. Celodřevěná chaloupka u jezera, krásně vytopená, kamna na dříví, všude svíčky (protože neměla zavedenou elektřinu). Sauna samotná sice nebyla na můj vkus příliš horká (asi jenom 75 stupňů), ale vyvažovala to atmosférou. Když nadešel čas se zchladit, tak se šlo... do jezera. Mělo to ovšem malý háček... venku v té době již klesla teplota pod mínus deset a k jezeru se muselo ještě doběhnout nějakých třicet metrů. Takže když člověk doběhnul k jezeru, tak už dávno vychladnul, a teď ještě musel skočit do vody, která nemohla mít víc jak pět stupňů. Paráda. Na klidu rozhodně nepřidal pocit přimrzajících nohou k udusanému sněhu.
Večer po sauně se rozjasnilo a nám se naskytl krásný pohled na polární záři. Já jsem zrovna nechytil ty nejlepší okamžiky, ale i tak mě to ohromilo, přece jenom to člověk nevidí každý den. Nejlepší výhled se naskytl nad osvětleným vodo-ledo-pádem a atmosféra nemohla být kouzelnější.
| 
|
Poslední den jsme se rozdělili do dvou skupin, jedna skupina měla naplánováno lezení po ledu, druhá skupina krátkou tůru na sněžnicích. Já jsem se připojil k sněžnicové skupině a vyrazili jsme na procházku zmrzlou laponskou přírodou. Člověk na tůře ani nepotřeboval barevný fotoaparát, jelikož veškerá krajina i obloha vypadaly ve stupních šedi. Šedá zamračená obloha, bílý sníh, šedá křoviska, černé kmeny stromů a bíločerné kmeny zakrslých borovic. Vprostřed výletu nás průvodkyně pohostila sušenkami a horkým brusinkovým džusem z termosek.
|
Lapland - Abisko
18.12.2011
|
Po návratu a obědě nadešel čas se nalodit do autobusu a zamířit směrem Sundsval - Uppsala - Stockholm. Cestou jsme se ještě zastavili na polárním kruhu, ale již se setmělo a stejně je to jenom jedna cedule uprostřed ničeho, takže jsme se dlouho nezdržovali. Každopádně tenhle výlet stát hodně za to, přes možná i trochu vyšší cenu.
 |
| Cedule u polárního kruhu |
pondělí 16. ledna 2012
Lapland - Icehotel a sámská babička
Následující den jsme se přesouvali z Kiruny ještě více na sever, podél silnice E10 na severozápad do vesnice Abisko, jedné z nejsevernějších sídel ve Švédsku vůbec. Vesnice sama o sobě nenabízí mnoho zajímavého, blízko leží menší lyžařské středisko Björkliden a také nejsevernější golfové hřiště ve Švédsku (nejsevernější na světě je jenom kousek, v Tromsø v Norsku). Ve vesnici se ale nachází železniční stanice a Abisko Touriststation, jedno z hlavních turistických středisek v Laponsku. V Abisku začíná asi nejznámější turistická cesta ve Švédsku: Kungsleden, po které se dá za krátko dostat k nejvyšší hoře Švédska, Kebnekaise.
Cestou jsme se nemohli nezastavit kousek od Kiruny ve vesnici Jukkasjärvi. Zde každý rok otevírá své brány nejznámější a nejstarší ledový hotel na světě. Pro nevěřící Tomáše, hoteloví hosté skutečně spí v budově ze sněhu a ledu, v místnostech ze sněhu a na ledových postelích. Uvnitř hotelu se teplota udržuje na příjemných mínus šesti, venku může za obzvláště mrazivých nocích teplota atakovat čtyřicetistupňový mráz. Hotel se každý podzim znovu navrhne a postaví, funguje přes zimu a na jaře kompletně roztaje. Led se bere z blízké řeky Torne, ale protože v prosinci nemá led ještě takovou tloušťku, čeká se na březen. V březnu se led nakrájí na kvádry a uloží do obřího chlazeného hangáru, kde do podzimu leží uschován při -5°C. Sníh si pak vyrábějí uměle.
Přenocovat v hotelu ze sněhu a ledu musí být zážitek, bohužel si to provozovatel uvědomuje a nechá si za to pořádně zaplatit. Jedna noc ve dvou v lepším uměleckém pokoji vyjde od čtyřech do sedmi tisíc švédských korun. My jsme tam samozřejmě nespali, ale pouze jsme si hotel prohlédli. Hotel je oblíbený i jako svatební destinace.
Na cestě do Abiska nás čekala ještě jedna zastávka, v laponské vesničce. Zde jsme se setkali se skutečnou laponskou babičkou a její dcerou. Ukázaly nám své stádo sobů, které chovají, a pak nás pozvaly dovnitř do dřevěného týpí, kde nám kolem ohně babička povídala, jak Laponci žili za starých časů. Protože ale uměla pouze laponsky a švédsky, někdo ze skupiny musel pomáhat překládat. Já jsem se přihlásil a celkem to šlo, ale občas mi musela vypomoci průvodkyně, protože estonština a laponština jsou si očividně navzájem celkem srozumitelné. Také nám dala ochutnat sobí vývar a sušené sobí maso. Já už ale tehdy věděl, jak chutná sobí maso, jelikož jsem měl k obědu sobí kebab, ale stejně horký sobí vývar krásně dokreslil severskou atmosféru.
Pak už jsme skutečně nabrali přímý kurz Abisko a večer dorazili na místo.
Cestou jsme se nemohli nezastavit kousek od Kiruny ve vesnici Jukkasjärvi. Zde každý rok otevírá své brány nejznámější a nejstarší ledový hotel na světě. Pro nevěřící Tomáše, hoteloví hosté skutečně spí v budově ze sněhu a ledu, v místnostech ze sněhu a na ledových postelích. Uvnitř hotelu se teplota udržuje na příjemných mínus šesti, venku může za obzvláště mrazivých nocích teplota atakovat čtyřicetistupňový mráz. Hotel se každý podzim znovu navrhne a postaví, funguje přes zimu a na jaře kompletně roztaje. Led se bere z blízké řeky Torne, ale protože v prosinci nemá led ještě takovou tloušťku, čeká se na březen. V březnu se led nakrájí na kvádry a uloží do obřího chlazeného hangáru, kde do podzimu leží uschován při -5°C. Sníh si pak vyrábějí uměle.
Přenocovat v hotelu ze sněhu a ledu musí být zážitek, bohužel si to provozovatel uvědomuje a nechá si za to pořádně zaplatit. Jedna noc ve dvou v lepším uměleckém pokoji vyjde od čtyřech do sedmi tisíc švédských korun. My jsme tam samozřejmě nespali, ale pouze jsme si hotel prohlédli. Hotel je oblíbený i jako svatební destinace.
|
Lapland - ICEHOTEL
16.12.2011
|
Na cestě do Abiska nás čekala ještě jedna zastávka, v laponské vesničce. Zde jsme se setkali se skutečnou laponskou babičkou a její dcerou. Ukázaly nám své stádo sobů, které chovají, a pak nás pozvaly dovnitř do dřevěného týpí, kde nám kolem ohně babička povídala, jak Laponci žili za starých časů. Protože ale uměla pouze laponsky a švédsky, někdo ze skupiny musel pomáhat překládat. Já jsem se přihlásil a celkem to šlo, ale občas mi musela vypomoci průvodkyně, protože estonština a laponština jsou si očividně navzájem celkem srozumitelné. Také nám dala ochutnat sobí vývar a sušené sobí maso. Já už ale tehdy věděl, jak chutná sobí maso, jelikož jsem měl k obědu sobí kebab, ale stejně horký sobí vývar krásně dokreslil severskou atmosféru.
 |
 |
| Sob | Okolo ohně v sámské chaloupce |
Pak už jsme skutečně nabrali přímý kurz Abisko a večer dorazili na místo.
sobota 14. ledna 2012
Lapland - Kiruna
Kiruna bylo primárně založena jako důlní město a jako takové je kousek víc než sto let staré. V Kiruně toho ve městě moc k vidění není, za pozornost stojí pouze dvě budovy: kostel a
radnice. Křesťanský kostel stojí trochu stranou na kopečku a jeho
architekt se nechal inspirovat tradiční sámskou kulturou. Oficiálně se
jedná o křesťanský kostel, ale uvnitř najdete jediný náboženský symbol:
malý kříž za oltářem, a to jenom proto, že ho tam protlačila církev.
Budova měla sloužit pro všechny bez rozdílu národnosti nebo náboženství a
uvnitř na mě skutečně dolehl takový klid a mír. Kostel Švédové zvolili v
roce 2001 za nejhezčí veřejnou budou ve Švédsku. Radnice už tolik
zajímavá nebyla, má vysokou věž s mechanickými hodinami, akorát do nich
fouká sníh a často nejdou, protože zamrzají. Uvnitř byly vystaveny
exponáty z tradičního sámského života. Radnice v roce 1964 získala ocenění za nejhezčí veřejnou budovu ve Švédsku.
Sámové, známí i pod starým jménem Laponci, jsou původní
obyvatelé Laponska ve smyslu nejsevernější části Skandinávského
poloostrova, severního Finska a poloostrovu Kola. Ostatní seveřané je
moc nemají rádi, mají pověst nepracujících alkoholiků žijících na
sociálních dávkách a křičících o peněžní příspěvky na svou kulturu. Na
politicky korektním Severu se o tom ale moc nemluví, a koneckonců sámská
kultura a národnost neměly v minulosti zrovna na růžích (v tomto
případě asi na sobích kůžích) ustláno. V současnosti už tradičním
způsobem života, chovem sobů, žije už pouze zlomek Sámů, většina se
asimilovala do národních kultur.
Hned za městem leží pod horou Kirunavaara stejnojmenný důl na
železnou rudu. Ruda se zde těží práve asi sto let a nyní těžba pokročila do té míry, že budou muset celé město přestěhovat, protože hlubinná těžba začíná ohrožovat budovy. Možná se ptáte, proč ten důl prostě
nezavřou, když ničí lidské domovy. Kdyby to udělali, tak pak by Kiruna
neměla důvod existovat, lidi by se za prací odstěhovali jinam a město by
zaniklo. Přestěhování jenom v několika dalších letech bude stát přes
dvanáct miliard švédských korun. Ve Švédsku platí speciální důlní zákon,
který říká, že cokoliv se při dolování zničí, musí být důlní
společností nahrazeno. V tomto případě se jedná o celé město. Takže
důlní společnost v Kiruně, LKAB, toto vše bude muset zaplatit. Což není
problém, protože se zaprvé jedná o státem vlastněnou společnost a za
druhé v roce 2010 činil její čistý zisk právě něco přes dvanáct miliard
švédských korun, takže si to budou moci dovolit. A pojem "přestěhovat"
neznamená přesunout budovy, jenom některé vzácné, jako třeba kostel. Vše
ostatní se zboří a postaví znovu. Byty, domy, obchody, nemocnice,
školy, silnice... všechno fungl nové.
My jsme absolvovali autobusovou prohlídku dolu a musím říct, že mě ohromil. Je to skutečný zázrak techniky. Ne tak moderními technologiemi, i když ty jsou zde také přítomny, ale spíše ohromnými čísly. V roce 1900 začínali s horou plnou železné rudy. Ta hora už je kompletně odtěžená, místo ní je rokle a těžba pokračuje dál pod zemí.
Celé podzemí hory je protkáno čtyřmi sty kilometry podzemních silnic, sahajících až do hloubky přes 1 300 metrů. Nejfrekventovanější silnice v Kiruně je vjezd do dolu. Na úrovni těžby se všechny stroje ovládají na dálku. Mají tam buldozery s dvoumetrovými koly jezdíci na tisícivoltovou elektřinu s radlicí, co uveze na jedno nabrání padesát dva tun rudy. Mají obří vrtačky s hlavicemi z korundu, ale ta ruda je tam tak tvrdá, že se po každém vrtu musí ta hlavice opravit a po šesti vrtech se musí vyměnit. Celý důl žere 2% celkové spotřeby elektrické energie ve Švédsku a 6% veškeré produkce betonu (na výstuže). Ruda se dostává na povch obrovskými výtahy, každý vyveze 40 tun rudy rychlostí sedmnáct metrů za sekundu. Vytěžená ruda se drtí obříma drtičkama, máchá se v obřích kádích s vodou a pak se nechá zapíct v troubě o 1200 °C stupních. Produktem jsou tuny a tuny malých kuliček rudy, zvaných peletky, které se pak po železnici vozí do norského přístavu Narvik. Jeden vlak veze šest tisíc osm set tun rudy. Na světě neexistovala žádná firma schopná vyrobit tak silné lokomotivy, pokusil se o to Bombardier, ale jeho mašiny se v zimě rozbíjely. Tak si LKAB koupila licenci a lokomotivy si postavila sama. A to jsem ještě nezačal mluvit o mega tankerech, které rozvážejí rudu z Narviku nejčastěji do Evropy. Pokud jezdíte doma volvem, audi, BMW nebo jiným podobným lepším evropským autem, tak v něm pravděpodobně máte více či méně železa z Kiruny.
 |
 |
| Kostel v Kiruně | Vnitřek kostela |
 |
| Tradiční sámské pestrobarevné pokrývky hlavy |
My jsme absolvovali autobusovou prohlídku dolu a musím říct, že mě ohromil. Je to skutečný zázrak techniky. Ne tak moderními technologiemi, i když ty jsou zde také přítomny, ale spíše ohromnými čísly. V roce 1900 začínali s horou plnou železné rudy. Ta hora už je kompletně odtěžená, místo ní je rokle a těžba pokračuje dál pod zemí.
 |
| Rozsah deformací, původní hora a součaný stav. |
|
Lapland - Železný důl v Kiruně
15.12.2011
|
Lapland - za polární kruh v zimě
První ze série příspěvků o Laponsku
Do Laponska jsem se vydal se stejnou společností, s jakou jsem absolvoval výlet na Gotland: Scanbalt. Chtěl jsem se tam vydat v zimě, abych pořádně poznal, co to je polární noc a také abych měl co největší šanci spatřit polární záři. Oboje se povedlo. Jel jsem tam v termínu 14.12 - 19.12., což je jenom pár dní před zimním slunovratem, a protože se výlet konal v místech 150 - 200 km za polárním kruhem, tak jsme polární noc poznali skutečně zblízka. Celý den nevyšlo slunce nad obzor a denní "světlo" bylo pouze cca čtyři hodiny denně, od desíti do dvou, plus další hodina šera.
První zastávka na výletě bylo město Kiruna, nejsevernější město ve Švédsku, 150 kilometrů severně od polárního kruhu.
Ze Stockholmu jsme jeli autobusem, a nezdá se to, ale ze Stockholmu do Kiruny je to asi 1200 kilometrů. Vyrazili jsme v jednu odpoledne a dorazili v devět ráno. Ubytování jsme měli zařízeno v hostelu. Hned po příjezdu a snídani jsme se rozdělili do dvou skupin na "combi tour", což byla kombinovaná vyjížďka s psím spřežením a na sněžných skůtrech. Na místě sice tolik nemrzlo, jenom -6 °C, ale foukal silný vítr a do toho lehce sněžilo. Počasí, že by psa nevyhnal. Sibiřští malamuti se ale vyhnat ven nechali, a rádi. Dokonce mají kotce venku, jen tak bez střechy, a to vypadají, jako by je ten vítr měl odfouknout: malí, hubení, šlachovití. Když zjistili, že se jede na vyjížďku, tak se mohli zbláznit, aby vybrali právě je. Nás oblékli ještě do doplňkových polárních kombinéz a na nohy nám nasadili pořádné zateplené sněhule, pak se na nás zima nedostala. Perlička: peníze se vybíraly na místě, stál tam chlápek bez rukavic a ty stovky a pětistovky v tom silném mrazivém větru prostě držel v ruce, ani je nepočítal. Kdyby je pustil, tak už se nikdy nenajdou. Já jsem sotva udržel ruku mimo rukavici, abych mu mohl zaplatit.
Jelo se ve psím šestiřadém dvanáctispřeží se čtyřmi lidmi na saních a musherem vzadu. Psi se nemohli vyjížďky dočkat, štěkali, poskakovali a trhali vodícími lany. Když konečně musher vydal pokyn, pejsci okamžitě vyrazili. Ustalo dovádění i štěkot a všichni ve spřežení poslušně a spořádaně následovali vedoucí pár. I když nás na těch sáních mohlo sedět na čtyři metráky váhy, jelo se odhadem 15-20 kilometrů v hodině. Vzali nás na asi desetikilometrový okruh a malamuti krásně udržovali tempo i do kopečka. Projeli jsme se neporušenou zasněženou laponskou divočinou a ze psího spřežení mi to připadalo dvakrát tak krásné. Nejede se moc pomalu, aby se člověk nudil, ale ani moc rychle, aby měl člověk strach nebo aby se bál. Kolem neburácí žádné motory a nesmrdí žádné zplodiny. Člověk slyší akorát rytmické funění psích čumáků a svist sněhu pod saněmi a dýchá křišťálově čístý mrazivý vzduch.
Na půl cesty stálo týpí s plápolajícím ohněm a vařícím čajem, kávou a koláčem. Zde ti, co přijeli na skůtrech, přesedli na spřežení a naopak. Na skůtrech se jelo ve dvojici, jeden řídil a pak se lidi vyměnili. Můj parťák začínal, ale nějak mu to nešlo, pořád jsme vyjížděli mimo trať a jednou to už nezvládl natolik, že najel na kámen a skůtr převrátil. Když jsem řídil já, tak mi to nepřipadalo zas tolik obtížné. Skůtr jede rychleji než spřežení, je v tom víc adrenalinu, ale neměl jsem čas koukat po přírodě, musel jsem krotit tu mašinu pode mnou. Na skůtr stačí obyčejný řidičák, když jedete s průvodcem, jinak je potřeba ještě speciální osvědčení.
Pár fotografií:
Do Laponska jsem se vydal se stejnou společností, s jakou jsem absolvoval výlet na Gotland: Scanbalt. Chtěl jsem se tam vydat v zimě, abych pořádně poznal, co to je polární noc a také abych měl co největší šanci spatřit polární záři. Oboje se povedlo. Jel jsem tam v termínu 14.12 - 19.12., což je jenom pár dní před zimním slunovratem, a protože se výlet konal v místech 150 - 200 km za polárním kruhem, tak jsme polární noc poznali skutečně zblízka. Celý den nevyšlo slunce nad obzor a denní "světlo" bylo pouze cca čtyři hodiny denně, od desíti do dvou, plus další hodina šera.
První zastávka na výletě bylo město Kiruna, nejsevernější město ve Švédsku, 150 kilometrů severně od polárního kruhu.
 |
 |
Jelo se ve psím šestiřadém dvanáctispřeží se čtyřmi lidmi na saních a musherem vzadu. Psi se nemohli vyjížďky dočkat, štěkali, poskakovali a trhali vodícími lany. Když konečně musher vydal pokyn, pejsci okamžitě vyrazili. Ustalo dovádění i štěkot a všichni ve spřežení poslušně a spořádaně následovali vedoucí pár. I když nás na těch sáních mohlo sedět na čtyři metráky váhy, jelo se odhadem 15-20 kilometrů v hodině. Vzali nás na asi desetikilometrový okruh a malamuti krásně udržovali tempo i do kopečka. Projeli jsme se neporušenou zasněženou laponskou divočinou a ze psího spřežení mi to připadalo dvakrát tak krásné. Nejede se moc pomalu, aby se člověk nudil, ale ani moc rychle, aby měl člověk strach nebo aby se bál. Kolem neburácí žádné motory a nesmrdí žádné zplodiny. Člověk slyší akorát rytmické funění psích čumáků a svist sněhu pod saněmi a dýchá křišťálově čístý mrazivý vzduch.
Na půl cesty stálo týpí s plápolajícím ohněm a vařícím čajem, kávou a koláčem. Zde ti, co přijeli na skůtrech, přesedli na spřežení a naopak. Na skůtrech se jelo ve dvojici, jeden řídil a pak se lidi vyměnili. Můj parťák začínal, ale nějak mu to nešlo, pořád jsme vyjížděli mimo trať a jednou to už nezvládl natolik, že najel na kámen a skůtr převrátil. Když jsem řídil já, tak mi to nepřipadalo zas tolik obtížné. Skůtr jede rychleji než spřežení, je v tom víc adrenalinu, ale neměl jsem čas koukat po přírodě, musel jsem krotit tu mašinu pode mnou. Na skůtr stačí obyčejný řidičák, když jedete s průvodcem, jinak je potřeba ještě speciální osvědčení.
Pár fotografií:
|
Lapland - psí spřežení
15.12.2011
|
Zpět ve Stockholmu
Vánoční pauza se vyvedla výborně - po pěti měsících jsem se opět setkal s celou rodinou, všude mě krmili skvělým jídlem a s přítelkyní Věrkou jsme si užili romantický pobyt na horách. Zpět do Stockholmu se mi tudíž trochu nechtělo, ale po příletu pocit zmizel a už se mi zase odtud nechce. Přiletěl jsem v pondělí opět se společností Norwegian. Obnovují flotilu a zrovna jsem chytil nový Boeing 737-800, rok starý. Na ocase měl vyobrazeného norského polárníka Helmera Hanssena.
Hned den poté, v úterý, se konala zkouška z posledního předmětu: Computer Security. Zabrala lehce nad dvě hodiny a připadal mi lehčí, než jaké měly vystavené na webu. Taková zdání ale nejvíc klamou, tak doufám, že mi jednoduchá pouze nepřipadala, ale že také byla. Mezitím jsem dostal známku ze Švédštiny 4: C, s tím jsem spokojen. Takže oficiálně už umím švédsky na B2/C1. Po výletu do Laponska jsem také psal písemku z Compilers and Executions Environments a z ní už také vím výsledek. Na A bylo potřeba 180 bodů a já jich měl... chvíle napětí... 180,25. Tomu se říká efektivní učení.
Nyní si užívám týden volna. No skoro volna, protože se mi opět ozvala spousta zoufalců, že potřebujou doučování / napsat program / vysvětlit něco, takže se neflákám, ale aspoň si tady finančně přilepšuji. Teď o víkendu jsem měl naplánován výlet s kámoškou Kersti a jejíma sourozencema do Sigtuny, ale pár minut před začátkem mi zavolala a zrušila to, prý "family issues". Cítím v nose trochu nachlazení, takže možná ještě že to zrušila. Zítra, pokud bude hezky a nos poleví, bych se chtěl projít po zimním Stockholmu.
Škola mi začíná v úterý a na další semestr jsem si zapsal čtyři předměty: Algorithms and Complexity, Information Visualisation, Advanced course in Human-Computer Interaction a Swedish Society, Culture and Industry in Historical Perspective. Také bych v tom měl napsat diplomku. No vypadá to, že se z nudy šťourat v nose nebudu. Information Visualisation se navíc učí ve švédštině, to to bude dvojnásobně zajímavé.
Hned den poté, v úterý, se konala zkouška z posledního předmětu: Computer Security. Zabrala lehce nad dvě hodiny a připadal mi lehčí, než jaké měly vystavené na webu. Taková zdání ale nejvíc klamou, tak doufám, že mi jednoduchá pouze nepřipadala, ale že také byla. Mezitím jsem dostal známku ze Švédštiny 4: C, s tím jsem spokojen. Takže oficiálně už umím švédsky na B2/C1. Po výletu do Laponska jsem také psal písemku z Compilers and Executions Environments a z ní už také vím výsledek. Na A bylo potřeba 180 bodů a já jich měl... chvíle napětí... 180,25. Tomu se říká efektivní učení.
Nyní si užívám týden volna. No skoro volna, protože se mi opět ozvala spousta zoufalců, že potřebujou doučování / napsat program / vysvětlit něco, takže se neflákám, ale aspoň si tady finančně přilepšuji. Teď o víkendu jsem měl naplánován výlet s kámoškou Kersti a jejíma sourozencema do Sigtuny, ale pár minut před začátkem mi zavolala a zrušila to, prý "family issues". Cítím v nose trochu nachlazení, takže možná ještě že to zrušila. Zítra, pokud bude hezky a nos poleví, bych se chtěl projít po zimním Stockholmu.
Škola mi začíná v úterý a na další semestr jsem si zapsal čtyři předměty: Algorithms and Complexity, Information Visualisation, Advanced course in Human-Computer Interaction a Swedish Society, Culture and Industry in Historical Perspective. Také bych v tom měl napsat diplomku. No vypadá to, že se z nudy šťourat v nose nebudu. Information Visualisation se navíc učí ve švédštině, to to bude dvojnásobně zajímavé.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)