Původně to vypadalo, že se domluvíme společně s několika dalšími Erasmáky, ale po několika plánovacích peripetiích z toho sešlo, na termínu jsme se dohodli pouze čtyři a cena pro dva z nich byla nepřijatelná. Tak to zůstalo na mně. S Věrkou jsem se dohodl na termínu a jal se hledat nějaké přijatelné ubytování.
No hledat ubytování byla nakonec celkem fuška. Jednak proto, že nejbližší věc, která se dá nazvat horou, od Stockholmu leží tři sta kilometrů daleko. Pravé hory, například Åre, jsou šest set kilometrů daleko a kdybychom chtěli až na Sever do Laponska, tak to je už celá tisícovka, nehledě na to, že bychom mohli jet buď nočním vlakem za cenu letenky, nebo autobusem deset hodin. Dále proto, že Věrka měla letenky středa až úterý, což nám dovolilo jet pouze čtvrtek až neděle (prodloužený víkend), jelikož takhle tady funguje ubytovací systém. Tyto termíny ale bývají pravidelně nejvíc obsazené a logicky nejdražší. Když už jsem našel nějaký přijatelný apartmán na déle, tak zase přestala fungovat doprava, jelikož nikdo nečeká, že někdo z hor pojede v pondělí.
Nakonec mi došla trpělivost, s Věrkou jsme termín posunuli o týden déle (i za cenu přebookování letenek) a na celý týden. Veřejná doprava se ukázala jako příliš problematická, tak jsme si půjčili auto. Cena za auto se ukázala víceméně stejná jako za noční vlak ve žhavém termínu. To ale zase znamenalo, že jsme si museli vybrat nějaké bližší středisko. Vše se nakonec v dobré obrátilo, našel jsem jednu minichatku s týdenním pronájmem za cenu denního pronájmu apartmánu. Nacházela se ve středisku Sälen u hranic s Norskem:
Nebo teda ve středisku... dvacet kilometrů od něj uprostřed lesů a kopců, s několikakilometrovou příjezdovou prašnou cestou. Což nám ale vůbec nevadilo, jelikož jsme měli to auto. Naopak, slibovalo to ticho a romantiku jako vyšitou. I komunikace s majiteli probíhala na švédský způsob, prostě poslali klíče, mapu a složenku poštou a věřili, že zaplatím. Zase jsem si ale nabil sebevědomí, jelikož veškeré hledání a komunikace probíhala ve švédštině, a neukázalo se to jako výrazný problém.
Těsně před příletem jsem jel na letiště vyzvednout auto a že Věrku rovnou naložím. To se také stalo, ale auto jsem tam nechal pět minut bez dozoru, když jsem na ni čekal. No a co tam na mě nekouká... pokuta za špatné parkování, 700 SEK. Jako... nemám auto ani deset minut a už mi přiletí pokuta? A na letišti se nedá zaparkovat ani na pět minut zdarma? No co se dá dělat, tohle je Švédsko a tady se o tomhle nesmlouvá. Takže jsem den poté šel vypláznout sedm stovek. Později jsem si o tom něco našel na Internetu, a nejsem jediný, koho takhle dopálili. Očividně si z toho Sigtunský okres, pod který Arlanda spadá, udělal dojnou krávu do rozpočtu.
No ale konečně jsme vyrazili a po příjemných šesti hodinách pohodové jízdy dorazili na místo. Chatička se ukázala jako ještě kouzelnější než na fotkách vypadala. Skutečně mrňavá, útulná, celá dřevěná a mimo civilizaci, v lesích společně s dalšími chatkami. Nejvíc mě ale fascinovala mobilní síť: uprostřed lesů a hor, u pár chatek, které jsou deset měsíců v roce neobydlené, fungoval parádní rychlý Internet. U nás bychom se nedivili, kdybychom signál vůbec nechytili, natož pak s rychlým Internetem.
Na lyže jsme se domluvili pouze na čtyři dny, a chtěli zakoupit permanentky přes Internet, jelikož tak vyšly levněji. Den předem ale už bylo pozdě, takže jsme zakoupili na čtyři dny počínající dalším následujícím dnem. Tím pádem první den jsme absolvovali na pěší tůře po okolních kopcích. I když bylo prvního dubna a ve Stockholmu už kvetly kytky, my jsme na tůře chytili pravý blizzard s vodorovným sněžením. Zachránila nás útulná horská chatka s kožešinami na sedačkách a hořícím krbem. Jenom ta gulášovka, v plastovém kelímku, za stovku ve švédských nám přišla trochu... zvláštní. A to jsme později zjistili ještě byla lidová cena, v horské restauraci za ní chtěli 130.
Pak nás čekaly krásné čtyři dny plné slunce a skoro prázdných sjezdovek. I když... přijeli jsme na začátku dubna, takže jsme neměli perfektní prašan, ale občas nepříjemné plotny. Přestože stav sjezdovek datu odpovídal, teplota se zastavila na konci února a občas nepříjmně zafoukalo. Po svazích se ale jezdilo hezky, mohli jsme si vybrat ze všech úhlů a obtížností. Když to shrnu, tak kvalita lyžování se dá srovnávat s Rakouskem, i přestože geologicky není Švédsko tolik vybavené. Na oběd se ale do hospody nechodí, protože ta gulášovka by byla nejlevnější jídlo. To nám tady jediné chybělo... dvě hospody na každém svahu, Germknödel, Käsespätzle, Williamsbirne a aprés-ski hitovky z rakouských sjezdovek. I když chybělo... švédská klidná komorní atmosféra také měla něco do sebe. Lidé kolem slunečného poledne obsadili lavičky a veřejné grily, vytáhli sendviče nebo hodili páreček na rošt, nikde neřvala hudba ani ožralové a všichni si užívali klídku.
Poslední den jsme zopakovali výlet po kopcích, jenom jsme ho trochu protáhli. Další den už pouze úklid chatky a frčelo se domů.
|
Sälen
1.4.2012
|
