Asi za tři týdny po horách zase přiletěla Věrka (ale musel jsem jí přemlouvat, má školu) na několik dní. Nechtěli jsme zůstat ve Stockholmu, koneckonců ten už jsme prošli křížem krážem. A protože máme rádi turistiku, vyrazili jsme opět na několikadenní puťák. V říjnu jsme absolvovali první akci tohoto typu, podél turistické cesty Roslagsleden, asi 85 kilometrů ze Stockholmu do městečka Norrtälje. Roslagsleden ale v Norrtälje nekončí, vede dál, a právě teď na jaře jsme se na ní napojili a pokračovali v pouti. Náš cíl byl přístav Grisslehamn na pobřeží Ålandského moře, kde cesta končí.
Krajina se ale nicméně stále měnila. Pokud první části ze Stockholmu dominovaly lesy a divočina, druhá část z Norrtälje vedla spíše mezi otevřenými loukami a poli a nakonec podél mořského pobřeží. Na podzim také příroda a počasí vypadaly jinak, vál nepříjemný vítr, v šest již byla tma, poprchávalo a všude stromy shazovaly listy v pestrobarevných chuchvalcích. Na jaře nám hezky zvysoka svítilo a hřálo sluníčko až do osmi a příroda se probouzela v plném květu. Oba časy ale mají něco do sebe a nemůžu říct, který z nich se nám líbil víc. Každopádně to ale bereme jako dva různé zážitky, i když cesta a oblast zůstala stejná.
Norrtälje
První den jsme dorazili dvoupatrovým autobusen na nádraží v Norrtälje, kde jsme se rovnou napojili na cestu. Na podzim jsme dorazili už za tmy a nestihli jsme si tedy městečko prohlédnout, tak jsme využili krásného počasí a prošli se centrem. Nicméně jsme si nebyli jistí časem, tak jsme dlouho neotáleli a vyrazili brzo na cestu. Já jsem se pak ještě do Norrtälje vrátil asi o měsíc později na jednodenní výlet s kamarády, prohlédnout si historické centrum a ugrilovat hamburgery na přenosném grilu. Norrtälje sketečně vypadá malebně, centrum bych přirovnal k malému švédskému Krumlovu. Malé malebné domečky se zahrádkami, tradičně natřené a se zachovalým historickým rázem. Centrem města teče říčka, na které má spousta domečků vystrčenou takovou plovoucí terásku ve stínu stromů. Podél přístavu vede promenáda parkem a marínou a končí na malém ostrově na cípu města. Krásné městečko, v sezóně tam ale musí být dusno. |  |
 | |
Do Sandvikenu
Z Norrtälje jsme tedy brzo vyrazili do přírody. Cestou nám kvetly bílé a fialové kvítky, které jsme nemohli poznat, ale leželo jich všude koberce. U spousty chatek a domů kvetly trsy narcisek. Švédký venkov má svoji charakteristickou krásu, všude stojí červené domečky s bílými rohy a u každého takového domečku vlaje na stožáru modrožlutý prapor. Lesy se prolínají s loukami, poli, bažinami a menšími a většími jezery. Všude je ticho, chatky nestojí hned namačkány na sobě, ale nechávají si mezi sebou pár desítek metrů lesa nebo louky soukromí. Nikde není žádný pozemek nepřístupně oplocen, to dokonce zákon zakazuje (pokud to samozřejmě není nutné z objektivních důvodů).Nám se poštěstilo přespat v jednom takovém tradičním červenobílém domečku s praporem, kde majitelé z nepoužívaného křídla zřídili Bed & Breakfast. Ani jsme si ho moc neužili, z posledních sil si uvařili večeři a pak se zachumlali do peřinek. A zase další švédský způsob, který se mi líbí: snídaně není pevně daná, ani vás ráno nikdo neotravuje ani netahá z postele. Prostě jí večer přinesou do ledničky a ráno si jí můžete vyndat, kdy potřebujete. Nás pohostili královsky, měli jsme vše od zeleniny a ovoce přes sýry a šunku (která ve Švédsku NENÍ levná), vajíčka, jogurt, dva druhy mléka, marmeládu, křupky až po tři druhy pečiva. A to jsem ještě určitě něco vynechal.
Druhý den jsme zamířili na východ k moři. Cestou jsme narazili na koupaliště, ale neodvážili jsme se smočit nic jiného než nohy, aby se z nás nestal rampouch. Poslední část cesty vedla kolem umělého kanálu vybudovaného mezi pevninou a (teď už) ostrovem Väddö. Historie kanálu opět poznamenala poslední doba ledová, neboť původně to ostrov skutečně byl, ale jak země po ústupu ledu stoupala, tak se ostrov spojil s pevninou. Jelikož se průplav hojně využíval a doteď využívá, tak v růných etapách historie se kanál různě prohluboval a narovnával, naposledy ve 20. století. Kanál jsme opustili v městečku Älmsta, kde jsme si dali letošní první zmrzlinu, a po pár kilometrech doputovali do kempu v Sandvikenu na mořském břehu.
Podél pobřeží
V kempu jsme si pronajali malou chatičku a po večeři hned do hajan. Situaci zdramatizovala sprcha, která teplou vodu pustila pouze za jednu korunu, a to asi tak na třicet sekund. Bohužel jsme měli koruny pouze tři, takže jsem se oplachoval ve studený, brrr. Ráno jsme počkali na dva moje kamarády ze školy, kteří se rozhodli se k nám na poslední den připojit. Šli s námi Yannick z Francie a Milad z Íránu. O poslední etapě ze Sandvikenu do Grisslehamnu se tvrdí, že je to ta nejhezčí část, ale o tom bych polemizoval. Šli jsme skutečně podél pobřeží, ale věšinu času byl výhled blokován chatami nebo lesy. Jedna etapa vedla přímo po skalách kolem moře, ta byla úžasná, ale jinak etapa jako každá jiná, spíš bych řekl slabší, jelikož vedla často chatovými osadami a to pak není vůbec zajímavé koukat na šedesátou devátou chatu. Skoro před koncem nás překvapila rozvodněná říčka, která se nedala ani přeskočit ani přebrodit. Naštěstí pár metrů proti proudu jí překonal spadlý strom, takže jsme se nemuseli vracet.Autobus s Grisslehamnu jsme stihli za patnáct sekund dvanáct, a to jsme ještě museli poslední kilometr nebo dva běžet. Bohužel jsme tak přišli o jednu z hlavních atrakcí na cestě, o ateliér Alberta Engströma, významného švédského malíře z let 1869 - 1940. Ateliér leží na malé skále nad mořem se skvělým výhledem. Nyní je z něho turistické centrum a muzeum. Příšli jsme i o Grisslehman, i když ten není tolik zajímavý. Zájemci se zde mohou nalodit na trajek na Ålandské ostrovy a pokračovat po turistické E6 dál na sever do Kilpisjärvi na severu Finska.
Výlet se nám moc vydařil, úplně stejně jako ten minulý. I teď zpětně se mi po švédské krajině stýská, budu se sem muset nějak častěji vracet. A samozřejmě fotografie:
|
Roslagsleden 2
27.4.2012
|
