Odjezd

Tak to už přišlo, ve Švédsku jsem skončil a odjel zpět domů. Minulé léto při příjezdu do Švédska se to zdálo tak daleko, nakonec to ale uteklo jako voda, jako to člověku přijde vždy, když odjíždí. Poslední měsíc volného času jsem strávil cestováním a uživáním si ještě těch švédských zajímavostí, které jsem před tím nestihl. Trochu jsem se stal sentimentálním a prožíval jsem i zážitky jako moji poslední cestu do školy, poslední kanelbulli, poslední cestu metrem, a tak dále; o věcech a místech, které mi po tom roce již přišli každodenní, jsem si uvědomoval, že nejméně několik let zase dělat nebudu a nenavštívím je. Stačily dva týdny doma, a Stockholm mi již připadá cizí, jako bych mu dával za vinu, že život v něm pokračuje i po mém odjezdu. Ani se mi tolik nestýská, vím, že jsem si Erasmus maxmálně užil a nelituji toho, na co již nezbyl čas. Ta spousta vzpomínek a zkušeností mě ale ohromně obohatila a občas propadnu nostalgii, když narazím na něco, co mi tyto zážitky opět připomene. Nemám ale žádnou depresi, jakou obvykle Erasmáci dostávají po návratu, částečně jsem si jí odbyl již ve Stockholmu, když začali mí mezinárodní kamarádi jeden po druhém odjíždět a já si začal nevyhnutelnost odjezdu uvědomovat, a částečně na naších prázdninách s Věrkou na severu Skandinávie (o tom příště). Je ale pravda, že Erasmus lidi mění, a i já si připadám jiný než při odjezdu, více sebevědomý a s širšími obzory. Na spoustu věcí v mém životě se dívám trochu jinýma očima a jinými hodnotami.

Jestli tento blog čte někdo, kdo se o Erasmu nebo jiném zahraničním výjezdu teprve rozhoduje, tak vám můžu cestu jedině doporučit. Poznáte nové lidí, novou kulturu, nový jazyk, od prvního dne nabíráte spoustu cenných zkušeností, studujete na jiné univerzitě, kde studium může probíhat úplně jinak, než jak jste v ČR zvyklí, a ještě navíc vám za to všechno platí. Za nejdůležitější zkušenost považuji nový, mezinárodnější pohled na svět. Potkal jsem se s lidmi, kteří v ČR nikdy nebyli a na mou otázku, co z ČR znají, odpověděli akorát "Czechoslovakia? Havel! Praha!" Plně mi došlo, že ČR nikoho ve světě nezajímá a i když můžu mít Česko rád, tak ve velikém měřítku nehrají naše politika, zvyky, způsoby a názory žádnou roli. Spousta věcí, které mi v ČR možná trochu vadila, ale které jsem bral za nutné zlo nebo každodenní realitu, nebo o kterých jsem si ani neuvědomoval, že nejsou ideální, se najednou ukázala v jiném světle. Ve Švédsku se ty samé věci přišly někdy lépe vyřešené, lépe fungující. Například v restauracích vám automaticky donesou zdarma točenou vodu. V ČR je to problém, majitelé chtějí mít profit z předažených minerálek a na vodu se vám vykašlou. Úřady ve Švédku prostě jedou a i když pracují pomalu, tak pracují poctivě a podle jasných pravidel. Sociální stát je v ulicích skutečně vidět, o vše se tam mnohem více starají, o pořádek, o přírodu, o bezpečí. Platí to ale i naopak, začal jsem v ČR víc oceňovat ty věci, které dobře fungují u nás. Například jsem rád, že u nás není tolik přistěhovalců z problémových zemí. Valí se sem sice Vietnamci a Ukrajinci, ti ale nedělají tolik problémů jako černí muslimové ze Somálska, arabové z Iráku a peršané z Íránu nebo ostří hoši z bývalé Jugoslávie. Potkával jsem často i ošátkované maminy, co na štedré podpoře rodí jednoho mouřenína za druhým, protože je jejich fundamentalističní manželé nepustí do práce. Bohužel švédská politická korektnost zabraňuje společnosti s tím něco udělat, a ještě se možná budou divit, co jejich multikulturalismus za pár desítek let z čistého, bohatého a bezpečného Švédska udělá.

S takovými myšlenkami jsem sbalil svých osmdesát kilo krámů a šatstva, většinu poslal poštou, židli prodal, uklidil a umyl pokoj, z lednice vyhodil tříkilový blok ledu, co se tam za ten rok nastřádal, a ráno se se svými přetíženými kufry vydal na letiště. Hejdå Sverige!

P.S.: Jeden balík nedošel, protože obsahoval sprej. Sprej je zřejmě hrozně nebezpečná zbraň, protože kvůli tomu nevzali balík do letadla a on se vrátil. Přitom nikde nepíšou, co se označuje jako nebezpečné věci. Chtěli za to patnáct stovek, a ani to nezvládnou poslat vlakem, když se teda bojí spreje. A vrcholem všeho bylo, když chtěli peníze za to, že ho teda jako vrátili zpět! Kdybych se do Stockholmu neočekávaně nevracel ještě v půlce července, tak by jim tam asi shnil. Službu jsem vyreklamoval, hodlám se nehorázně hádat kam až to půjde.

Poslední měsíc ve Stockolmu

Tak tento příspěvek již píši z domova v Česku. Poslední měsíc ve Švédsku již byl celkem pohodový, škola mi skončila, a tak jsem se mohl plně soustředit na Stockholm. Počasí se již oteplilo a začalo být možné chodit po městě pouze v tričku. Krásné teplé počasí ve Švédsku jsem musel využít i v momentech, kdy jsem zrovna seděl doma. Využil jsem tedy toho, že se v přilehlém lese nacházení běžecké trasy, a tak jsem se při každé příležitosti snažil jít ven si zaběhat. Výsledky nemám moc oslňující, jsem rád, když 4 km zaběhnu pod 25 minut.

Moje typická trasa:

View My running in a larger map

V mezidobí na začátku května mě ze svého Erasmu v Holandsku přiletěla navštívit sestra Jana. Samozřejmě jsme se prošli po Stockholmu, ukázal jsem jí nejzajímavější části centra města, jako je Gamla Stan, stockholmská katedrála nebo přívoz mezi Kastelholmenem a Slussenem, a samozřejmě jsem ji vzal i do KTH kampu. V Kistě jsme se prošli do parku a poté jsem jí dal ochutnat mé oblíbené místní speciality, především nakládaného lososa, krevetovou pomazánku a čokoládové karamely. Sestra již před odjezdem vyslovila přání jít na nějaký delší výlet do přírody, tak jsem jí vzal na stockholmské souostroví, na ostrov Svartsö. Počasí nám krásně vyšlo, protože jsme akci přesunuli z původně posledního dnu na předposlední. No a poslední pršlavý den jsme navštívili Vasa museum se slavnou potopenou lodí z šestnáctého století.

Model Vasy

a skutečný Vasa v pozadí.

Loď byla chloubou švédského námořnictva;

bohužel se potopila bezprostředně po svém prvním vyplutí.

Cestou zpět jsme to vzali přes Östermalm a v jedné z místních hospůdek si Jana pochutnala na tradičních švédských masových kuličkách. Dohromady se ve Stockholmu sestřičce moc líbilo, a ráda by se sem ještě někdy vrátila.

Masové kuličky ve Stockholmu

Šestého června je ve Švédsku národní den, oficiální švédský národní den. V práci mají všichni volno, ale nikdo to nijak extra neřeší, maximálně si nad chatou vyvěsí švédskou vlajku. Já se s kamarádem Mattem z Ameriky vydal na hlavní náměstí Kugsträdgården na akci Smaka på Stockholm (Ochutnejte Stockholm), kde se konal festival jídla. Počasí se hezky vydařilo, akorát stejný nápad jako my mělo asi deset tisíc dalších lidí, a tak se tam moc nedalo hnout. Na oběd jsme si dali grilovaná býčí varlata v pálivé omáčce a také ochutnali norského lososa na několik způsobů v degustačním talířku.

Hodně lidí

Stánek s dobrotama

Koupil jsem si švédskou vlajku

Já a Matt

No a poslední větší akci jsme si užil opět s Mattem. On zde studoval pouze tři měsíce a ještě za tu dobu nestačil navštívit žádný ostrov ve stockholmském souostroví. Vytipovali jsme proto den s hezkým počasím a vyrazili na Sandhamn, asi nejznámější a nejnavštěvovanější ostrov. Sandhamn leží poměrně daleko od pevniny, dál na východ už se nachází jenom několik malých skalnatých ostrůvků. Přesto na ostrov pluje několik lodí denně.

Typická ulička na Sandhamnu

Samotný Sandhamn je vesnice na ostrově, ostrov samotný se jmenuje Sandön, ale nikdo mu neřekne jinak než Sandhamn. Vesnička je známá pro svůj pitoresktní ráz, mezi malými roztomilými domečky s udržovanými zahradami se vinou úzké štěrkové cesty, dále od obydlí se na ostrově rozkládá borový les, končící skalnatým pobřežím nebo oblázkovými plážemi. Sandhamn je znám i pro svou velkou marínu a jachtingový klub. Nicméně přese všechno není ostrov nikterak velký a dá se křížem krážem projít za několik málo hodin. Překvapil nás i přístup personálu v restauraci, kam jsme si chtěli dojít na jídlo. Měli jsme od Mattova kamaráda doporučenou rybu v jedné restauraci. Když jsme přišli, přinesli nám knäckebrod, vodu a jídelní lístky. Nicméně při objednávání jsme se setkali s omluvou, že rybu už nemají. Nechtěli jsme si dát nic jiného (a také ceny odpovídaly poloze), a přesto pro ně nebyl problém nás pustit s úsměvem pryč, i když jsme už měli vodu a knäckebrod. V Čechách by se na nás určitě mračili a chtěli zaplatit kuvér.

Po obědě jsme zašli na východní cíp ostrova a vzadu na otevřeném moři jsme uviděli probíhající jachtařské závody. Na cípu jsme se chvíli zdrželi a pozorovali účastníky, jak kolem nás proplouvají pod plachtami. Po skončení jsme v přístavu obdivovali jak amaterské rodinné posádky na výletních jachtách, tak profesionální mužstva v závodních speciálech.

Sandhamn 10.6.2012 Zobrazit album Přehrát prezentaci