úterý 31. července 2012

Odjezd

Tak to už přišlo, ve Švédsku jsem skončil a odjel zpět domů. Minulé léto při příjezdu do Švédska se to zdálo tak daleko, nakonec to ale uteklo jako voda, jako to člověku přijde vždy, když odjíždí. Poslední měsíc volného času jsem strávil cestováním a uživáním si ještě těch švédských zajímavostí, které jsem před tím nestihl. Trochu jsem se stal sentimentálním a prožíval jsem i zážitky jako moji poslední cestu do školy, poslední kanelbulli, poslední cestu metrem, a tak dále; o věcech a místech, které mi po tom roce již přišli každodenní, jsem si uvědomoval, že nejméně několik let zase dělat nebudu a nenavštívím je. Stačily dva týdny doma, a Stockholm mi již připadá cizí, jako bych mu dával za vinu, že život v něm pokračuje i po mém odjezdu. Ani se mi tolik nestýská, vím, že jsem si Erasmus maxmálně užil a nelituji toho, na co již nezbyl čas. Ta spousta vzpomínek a zkušeností mě ale ohromně obohatila a občas propadnu nostalgii, když narazím na něco, co mi tyto zážitky opět připomene. Nemám ale žádnou depresi, jakou obvykle Erasmáci dostávají po návratu, částečně jsem si jí odbyl již ve Stockholmu, když začali mí mezinárodní kamarádi jeden po druhém odjíždět a já si začal nevyhnutelnost odjezdu uvědomovat, a částečně na naších prázdninách s Věrkou na severu Skandinávie (o tom příště). Je ale pravda, že Erasmus lidi mění, a i já si připadám jiný než při odjezdu, více sebevědomý a s širšími obzory. Na spoustu věcí v mém životě se dívám trochu jinýma očima a jinými hodnotami.

Jestli tento blog čte někdo, kdo se o Erasmu nebo jiném zahraničním výjezdu teprve rozhoduje, tak vám můžu cestu jedině doporučit. Poznáte nové lidí, novou kulturu, nový jazyk, od prvního dne nabíráte spoustu cenných zkušeností, studujete na jiné univerzitě, kde studium může probíhat úplně jinak, než jak jste v ČR zvyklí, a ještě navíc vám za to všechno platí. Za nejdůležitější zkušenost považuji nový, mezinárodnější pohled na svět. Potkal jsem se s lidmi, kteří v ČR nikdy nebyli a na mou otázku, co z ČR znají, odpověděli akorát "Czechoslovakia? Havel! Praha!" Plně mi došlo, že ČR nikoho ve světě nezajímá a i když můžu mít Česko rád, tak ve velikém měřítku nehrají naše politika, zvyky, způsoby a názory žádnou roli. Spousta věcí, které mi v ČR možná trochu vadila, ale které jsem bral za nutné zlo nebo každodenní realitu, nebo o kterých jsem si ani neuvědomoval, že nejsou ideální, se najednou ukázala v jiném světle. Ve Švédsku se ty samé věci přišly někdy lépe vyřešené, lépe fungující. Například v restauracích vám automaticky donesou zdarma točenou vodu. V ČR je to problém, majitelé chtějí mít profit z předažených minerálek a na vodu se vám vykašlou. Úřady ve Švédku prostě jedou a i když pracují pomalu, tak pracují poctivě a podle jasných pravidel. Sociální stát je v ulicích skutečně vidět, o vše se tam mnohem více starají, o pořádek, o přírodu, o bezpečí. Platí to ale i naopak, začal jsem v ČR víc oceňovat ty věci, které dobře fungují u nás. Například jsem rád, že u nás není tolik přistěhovalců z problémových zemí. Valí se sem sice Vietnamci a Ukrajinci, ti ale nedělají tolik problémů jako černí muslimové ze Somálska, arabové z Iráku a peršané z Íránu nebo ostří hoši z bývalé Jugoslávie. Potkával jsem často i ošátkované maminy, co na štedré podpoře rodí jednoho mouřenína za druhým, protože je jejich fundamentalističní manželé nepustí do práce. Bohužel švédská politická korektnost zabraňuje společnosti s tím něco udělat, a ještě se možná budou divit, co jejich multikulturalismus za pár desítek let z čistého, bohatého a bezpečného Švédska udělá.

S takovými myšlenkami jsem sbalil svých osmdesát kilo krámů a šatstva, většinu poslal poštou, židli prodal, uklidil a umyl pokoj, z lednice vyhodil tříkilový blok ledu, co se tam za ten rok nastřádal, a ráno se se svými přetíženými kufry vydal na letiště. Hejdå Sverige!

P.S.: Jeden balík nedošel, protože obsahoval sprej. Sprej je zřejmě hrozně nebezpečná zbraň, protože kvůli tomu nevzali balík do letadla a on se vrátil. Přitom nikde nepíšou, co se označuje jako nebezpečné věci. Chtěli za to patnáct stovek, a ani to nezvládnou poslat vlakem, když se teda bojí spreje. A vrcholem všeho bylo, když chtěli peníze za to, že ho teda jako vrátili zpět! Kdybych se do Stockholmu neočekávaně nevracel ještě v půlce července, tak by jim tam asi shnil. Službu jsem vyreklamoval, hodlám se nehorázně hádat kam až to půjde.

Žádné komentáře:

Okomentovat