Lapland - Abisko

Do Abiska jsme dorazili hned na večer a poté následovalo společenské grilování kolem ohně. Celkem mrzlo, ale to nám nijak nezkazilo zábavu. Nakoupili jsme si v Systembolagetu lahve glöggu, švédské obdoby svařeného vína a měli jsme se dobře.

Den nato jsme nasedli do autobusu a nechali se odvézt 200 kilometrů na západ, do norského přístavu Narvik. Cestou se vyjasnilo a nám se tak otevřely krásné výhledy na rudě zbarvené vrcholky hor. Samotný přístav leží sice hodně na severu, jeho vody ale díky Golfskému proudu nikdy nezamrzají a tudíž spolehlivě slouží po celý rok. Právě sem vozí LKAB tisíce tun rudy, které se zde překládají na zámořské lodě. K přístavu jsme se chtěli podívat, bohužel zde ale zrovna žádná loď nekotvila a přístav byl pro veřejnost uzavřen. Já jsem se také podíval na místní univerzitu, ale protože byla sobota, nic moc jsem toho nezjistil. V Narviku na hoře nad městem mají menší lyžařské středisko. Za zmínku ještě stojí památník obětem bitvy o Narvik z druhé světové války. Nacisté město obsadili v roce 1940 a drželi ho až do konce války, jelikož jejich válečná mašinérie životně závisela na železu ze Švédska. Švédský přístav Luleå použít nemohli, protože ten přes zimu zamrzá. Chtěli jsme se kouknout do muzea druhé světové války, ale bohužel o víkendu neotvíralo. V kavárně jsme si dali ještě latté a vyrazili zpět.

Lapland - Narvik 17.12.2011 Zobrazit album Přehrát prezentaci

Po návratu nás čekala pravá švédská sauna. Muselo se k ní dojít asi kilometr, ale stálo to určitě za to. Celodřevěná chaloupka u jezera, krásně vytopená, kamna na dříví, všude svíčky (protože neměla zavedenou elektřinu). Sauna samotná sice nebyla na můj vkus příliš horká (asi jenom 75 stupňů), ale vyvažovala to atmosférou. Když nadešel čas se zchladit, tak se šlo... do jezera. Mělo to ovšem malý háček... venku v té době již klesla teplota pod mínus deset a k jezeru se muselo ještě doběhnout nějakých třicet metrů. Takže když člověk doběhnul k jezeru, tak už dávno vychladnul, a teď ještě musel skočit do vody, která nemohla mít víc jak pět stupňů. Paráda. Na klidu rozhodně nepřidal pocit přimrzajících nohou k udusanému sněhu.

Večer po sauně se rozjasnilo a nám se naskytl krásný pohled na polární záři. Já jsem zrovna nechytil ty nejlepší okamžiky, ale i tak mě to ohromilo, přece jenom to člověk nevidí každý den. Nejlepší výhled se naskytl nad osvětleným vodo-ledo-pádem a atmosféra nemohla být kouzelnější.

Tohle video není z naší akce, ale stojí za vidění:

The Aurora from TSO Photography on Vimeo.

Poslední den jsme se rozdělili do dvou skupin, jedna skupina měla naplánováno lezení po ledu, druhá skupina krátkou tůru na sněžnicích. Já jsem se připojil k sněžnicové skupině a vyrazili jsme na procházku zmrzlou laponskou přírodou. Člověk na tůře ani nepotřeboval barevný fotoaparát, jelikož veškerá krajina i obloha vypadaly ve stupních šedi. Šedá zamračená obloha, bílý sníh, šedá křoviska, černé kmeny stromů a bíločerné kmeny zakrslých borovic. Vprostřed výletu nás průvodkyně pohostila sušenkami a horkým brusinkovým džusem z termosek.

Lapland - Abisko 18.12.2011 Zobrazit album Přehrát prezentaci

Po návratu a obědě nadešel čas se nalodit do autobusu a zamířit směrem Sundsval - Uppsala - Stockholm. Cestou jsme se ještě zastavili na polárním kruhu, ale již se setmělo a stejně je to jenom jedna cedule uprostřed ničeho, takže jsme se dlouho nezdržovali. Každopádně tenhle výlet stát hodně za to, přes možná i trochu vyšší cenu.

Cedule u polárního kruhu

Lapland - Icehotel a sámská babička

Následující den jsme se přesouvali z Kiruny ještě více na sever, podél silnice E10 na severozápad do vesnice Abisko, jedné z nejsevernějších sídel ve Švédsku vůbec. Vesnice sama o sobě nenabízí mnoho zajímavého, blízko leží menší lyžařské středisko Björkliden a také nejsevernější golfové hřiště ve Švédsku (nejsevernější na světě je jenom kousek, v Tromsø v Norsku). Ve vesnici se ale nachází železniční stanice a Abisko Touriststation, jedno z hlavních turistických středisek v Laponsku. V Abisku začíná asi nejznámější turistická cesta ve Švédsku: Kungsleden, po které se dá za krátko dostat k nejvyšší hoře Švédska, Kebnekaise.

Cestou jsme se nemohli nezastavit kousek od Kiruny ve vesnici Jukkasjärvi. Zde každý rok otevírá své brány nejznámější a nejstarší ledový hotel na světě. Pro nevěřící Tomáše, hoteloví hosté skutečně spí v budově ze sněhu a ledu, v místnostech ze sněhu a na ledových postelích. Uvnitř hotelu se teplota udržuje na příjemných mínus šesti, venku může za obzvláště mrazivých nocích teplota atakovat čtyřicetistupňový mráz. Hotel se každý podzim znovu navrhne a postaví, funguje přes zimu a na jaře kompletně roztaje. Led se bere z blízké řeky Torne, ale protože v prosinci nemá led ještě takovou tloušťku, čeká se na březen. V březnu se led nakrájí na kvádry a uloží do obřího chlazeného hangáru, kde do podzimu leží uschován při -5°C. Sníh si pak vyrábějí uměle.

Přenocovat v hotelu ze sněhu a ledu musí být zážitek, bohužel si to provozovatel uvědomuje a nechá si za to pořádně zaplatit. Jedna noc ve dvou v lepším uměleckém pokoji vyjde od čtyřech do sedmi tisíc švédských korun. My jsme tam samozřejmě nespali, ale pouze jsme si hotel prohlédli. Hotel je oblíbený i jako svatební destinace.

Lapland - ICEHOTEL 16.12.2011 Zobrazit album Přehrát prezentaci

Na cestě do Abiska nás čekala ještě jedna zastávka, v laponské vesničce. Zde jsme se setkali se skutečnou laponskou babičkou a její dcerou. Ukázaly nám své stádo sobů, které chovají, a pak nás pozvaly dovnitř do dřevěného týpí, kde nám kolem ohně babička povídala, jak Laponci žili za starých časů.  Protože ale uměla pouze laponsky a švédsky, někdo ze skupiny musel pomáhat překládat. Já jsem se přihlásil a celkem to šlo, ale občas mi musela vypomoci průvodkyně, protože estonština a laponština jsou si očividně navzájem celkem srozumitelné. Také nám dala ochutnat sobí vývar a sušené sobí maso. Já už ale tehdy věděl, jak chutná sobí maso, jelikož jsem měl k obědu sobí kebab, ale stejně horký sobí vývar krásně dokreslil severskou atmosféru.

Sob

Okolo ohně v sámské chaloupce

Pak už jsme skutečně nabrali přímý kurz Abisko a večer dorazili na místo.

Lapland - Kiruna

Kiruna bylo primárně založena jako důlní město a jako takové je kousek víc než sto let staré. V Kiruně toho ve městě moc k vidění není, za pozornost stojí pouze dvě budovy: kostel a radnice. Křesťanský kostel stojí trochu stranou na kopečku a jeho architekt se nechal inspirovat tradiční sámskou kulturou. Oficiálně se jedná o křesťanský kostel, ale uvnitř najdete jediný náboženský symbol: malý kříž za oltářem, a to jenom proto, že ho tam protlačila církev. Budova měla sloužit pro všechny bez rozdílu národnosti nebo náboženství a uvnitř na mě skutečně dolehl takový klid a mír. Kostel Švédové zvolili v roce 2001 za nejhezčí veřejnou budou ve Švédsku. Radnice už tolik zajímavá nebyla, má vysokou věž s mechanickými hodinami, akorát do nich fouká sníh a často nejdou, protože zamrzají. Uvnitř byly vystaveny exponáty z tradičního sámského života. Radnice v roce 1964 získala ocenění za nejhezčí veřejnou budovu ve Švédsku.

Kostel v Kiruně

Vnitřek kostela

Sámové, známí i pod starým jménem Laponci, jsou původní obyvatelé Laponska ve smyslu nejsevernější části Skandinávského poloostrova, severního Finska a poloostrovu Kola. Ostatní seveřané je moc nemají rádi, mají pověst nepracujících alkoholiků žijících na sociálních dávkách a křičících o peněžní příspěvky na svou kulturu. Na politicky korektním Severu se o tom ale moc nemluví, a koneckonců sámská kultura a národnost neměly v minulosti zrovna na růžích (v tomto případě asi na sobích kůžích) ustláno. V současnosti už tradičním způsobem života, chovem sobů, žije už pouze zlomek Sámů, většina se asimilovala do národních kultur.

Tradiční sámské pestrobarevné pokrývky hlavy

Hned za městem leží pod horou Kirunavaara stejnojmenný důl na železnou rudu. Ruda se zde těží práve asi sto let a nyní těžba pokročila do té míry, že budou muset celé město přestěhovat, protože hlubinná těžba začíná ohrožovat budovy. Možná se ptáte, proč ten důl prostě nezavřou, když ničí lidské domovy. Kdyby to udělali, tak pak by Kiruna neměla důvod existovat, lidi by se za prací odstěhovali jinam a město by zaniklo. Přestěhování jenom v několika dalších letech bude stát přes dvanáct miliard švédských korun. Ve Švédsku platí speciální důlní zákon, který říká, že cokoliv se při dolování zničí, musí být důlní společností nahrazeno. V tomto případě se jedná o celé město. Takže důlní společnost v Kiruně, LKAB, toto vše bude muset zaplatit. Což není problém, protože se zaprvé jedná o státem vlastněnou společnost a za druhé v roce 2010 činil její čistý zisk právě něco přes dvanáct miliard švédských korun, takže si to budou moci dovolit. A pojem "přestěhovat" neznamená přesunout budovy, jenom některé vzácné, jako třeba kostel. Vše ostatní se zboří a postaví znovu. Byty, domy, obchody, nemocnice, školy, silnice... všechno fungl nové.

My jsme absolvovali autobusovou prohlídku dolu a musím říct, že mě ohromil. Je to skutečný zázrak techniky. Ne tak moderními technologiemi, i když ty jsou zde také přítomny, ale spíše ohromnými čísly. V roce 1900 začínali s horou plnou železné rudy. Ta hora už je kompletně odtěžená, místo ní je rokle a těžba pokračuje dál pod zemí.

Rozsah deformací, původní hora a součaný stav.

Celé podzemí hory je protkáno čtyřmi sty kilometry podzemních silnic, sahajících až do hloubky přes 1 300 metrů. Nejfrekventovanější silnice v Kiruně je vjezd do dolu. Na úrovni těžby se všechny stroje ovládají na dálku. Mají tam buldozery s dvoumetrovými koly jezdíci na tisícivoltovou elektřinu s radlicí, co uveze na jedno nabrání padesát dva tun rudy. Mají obří vrtačky s hlavicemi z korundu, ale ta ruda je tam tak tvrdá, že se po každém vrtu musí ta hlavice opravit a po šesti vrtech se musí vyměnit. Celý důl žere 2% celkové spotřeby elektrické energie ve Švédsku a 6% veškeré produkce betonu (na výstuže). Ruda se dostává na povch obrovskými výtahy, každý vyveze 40 tun rudy rychlostí sedmnáct metrů za sekundu. Vytěžená ruda se drtí obříma drtičkama, máchá se v obřích kádích s vodou a pak se nechá zapíct v troubě o 1200 °C stupních. Produktem jsou tuny a tuny malých kuliček rudy, zvaných peletky, které se pak po železnici vozí do norského přístavu Narvik. Jeden vlak veze šest tisíc osm set tun rudy. Na světě neexistovala žádná firma schopná vyrobit tak silné lokomotivy, pokusil se o to Bombardier, ale jeho mašiny se v zimě rozbíjely. Tak si LKAB koupila licenci a lokomotivy si postavila sama. A to jsem ještě nezačal mluvit o mega tankerech, které rozvážejí rudu z Narviku nejčastěji do Evropy. Pokud jezdíte doma volvem, audi, BMW nebo jiným podobným lepším evropským autem, tak v něm pravděpodobně máte více či méně železa z Kiruny.

Lapland - Železný důl v Kiruně 15.12.2011 Zobrazit album Přehrát prezentaci

Lapland - za polární kruh v zimě

První ze série příspěvků o Laponsku

Do Laponska jsem se vydal se stejnou společností, s jakou jsem absolvoval výlet na Gotland: Scanbalt. Chtěl jsem se tam vydat v zimě, abych pořádně poznal, co to je polární noc a také abych měl co největší šanci spatřit polární záři. Oboje se povedlo. Jel jsem tam v termínu 14.12 - 19.12., což je jenom pár dní před zimním slunovratem, a protože se výlet konal v místech 150 - 200 km za polárním kruhem, tak jsme polární noc poznali skutečně zblízka. Celý den nevyšlo slunce nad obzor a denní "světlo" bylo pouze cca čtyři hodiny denně, od desíti do dvou, plus další hodina šera.

První zastávka na výletě bylo město Kiruna, nejsevernější město ve Švédsku, 150 kilometrů severně od polárního kruhu.

Ze Stockholmu jsme jeli autobusem, a nezdá se to, ale ze Stockholmu do Kiruny je to asi 1200 kilometrů. Vyrazili jsme v jednu odpoledne a dorazili v devět ráno. Ubytování jsme měli zařízeno v hostelu. Hned po příjezdu a snídani jsme se rozdělili do dvou skupin na "combi tour", což byla kombinovaná vyjížďka s psím spřežením a na sněžných skůtrech. Na místě sice tolik nemrzlo, jenom -6 °C, ale foukal silný vítr a do toho lehce sněžilo. Počasí, že by psa nevyhnal. Sibiřští malamuti se ale vyhnat ven nechali, a rádi. Dokonce mají kotce venku, jen tak bez střechy, a to vypadají, jako by je ten vítr měl odfouknout: malí, hubení, šlachovití. Když zjistili, že se jede na vyjížďku, tak se mohli zbláznit, aby vybrali právě je. Nás oblékli ještě do doplňkových polárních kombinéz a na nohy nám nasadili pořádné zateplené sněhule, pak se na nás zima nedostala. Perlička: peníze se vybíraly na místě, stál tam chlápek bez rukavic a ty stovky a pětistovky v tom silném mrazivém větru prostě držel v ruce, ani je nepočítal. Kdyby je pustil, tak už se nikdy nenajdou. Já jsem sotva udržel ruku mimo rukavici, abych mu mohl zaplatit.

Jelo se ve psím šestiřadém dvanáctispřeží se čtyřmi lidmi na saních a musherem vzadu. Psi se nemohli vyjížďky dočkat, štěkali, poskakovali a trhali vodícími lany. Když konečně musher vydal pokyn, pejsci okamžitě vyrazili. Ustalo dovádění i štěkot a všichni ve spřežení poslušně a spořádaně následovali vedoucí pár. I když nás na těch sáních mohlo sedět na čtyři metráky váhy, jelo se odhadem 15-20 kilometrů v hodině. Vzali nás na asi desetikilometrový okruh a malamuti krásně udržovali tempo i do kopečka. Projeli jsme se neporušenou zasněženou laponskou divočinou a ze psího spřežení mi to připadalo dvakrát tak krásné. Nejede se moc pomalu, aby se člověk nudil, ale ani moc rychle, aby měl člověk strach nebo aby se bál. Kolem neburácí žádné motory a nesmrdí žádné zplodiny. Člověk slyší akorát rytmické funění psích čumáků a svist sněhu pod saněmi a dýchá křišťálově čístý mrazivý vzduch.

Na půl cesty stálo týpí s plápolajícím ohněm a vařícím čajem, kávou a koláčem. Zde ti, co přijeli na skůtrech, přesedli na spřežení a naopak. Na skůtrech se jelo ve dvojici, jeden řídil a pak se lidi vyměnili. Můj parťák začínal, ale nějak mu to nešlo, pořád jsme vyjížděli mimo trať a jednou to už nezvládl natolik, že najel na kámen a skůtr převrátil. Když jsem řídil já, tak mi to nepřipadalo zas tolik obtížné. Skůtr jede rychleji než spřežení, je v tom víc adrenalinu, ale neměl jsem čas koukat po přírodě, musel jsem krotit tu mašinu pode mnou. Na skůtr stačí obyčejný řidičák, když jedete s průvodcem, jinak je potřeba ještě speciální osvědčení.

Pár fotografií:

Lapland - psí spřežení 15.12.2011 Zobrazit album Přehrát prezentaci

Zpět ve Stockholmu

Vánoční pauza se vyvedla výborně - po pěti měsících jsem se opět setkal s celou rodinou, všude mě krmili skvělým jídlem a s přítelkyní Věrkou jsme si užili romantický pobyt na horách. Zpět do Stockholmu se mi tudíž trochu nechtělo, ale po příletu pocit zmizel a už se mi zase odtud nechce. Přiletěl jsem v pondělí opět se společností Norwegian. Obnovují flotilu a zrovna jsem chytil nový Boeing 737-800, rok starý. Na ocase měl vyobrazeného norského polárníka Helmera Hanssena.

Hned den poté, v úterý, se konala zkouška z posledního předmětu: Computer Security. Zabrala lehce nad dvě hodiny a připadal mi lehčí, než jaké měly vystavené na webu. Taková zdání ale nejvíc klamou, tak doufám, že mi jednoduchá pouze nepřipadala, ale že také byla. Mezitím jsem dostal známku ze Švédštiny 4: C, s tím jsem spokojen. Takže oficiálně už umím švédsky na B2/C1. Po výletu do Laponska jsem také psal písemku z Compilers and Executions Environments a z ní už také vím výsledek. Na A bylo potřeba 180 bodů a já jich měl... chvíle napětí... 180,25. Tomu se říká efektivní učení.

Nyní si užívám týden volna. No skoro volna, protože se mi opět ozvala spousta zoufalců, že potřebujou doučování / napsat program / vysvětlit něco, takže se neflákám, ale aspoň si tady finančně přilepšuji. Teď o víkendu jsem měl naplánován výlet s kámoškou Kersti a jejíma sourozencema do Sigtuny, ale pár minut před začátkem mi zavolala a zrušila to, prý "family issues". Cítím v nose trochu nachlazení, takže možná ještě že to zrušila. Zítra, pokud bude hezky a nos poleví, bych se chtěl projít po zimním Stockholmu.

Škola mi začíná v úterý a na další semestr jsem si zapsal čtyři předměty: Algorithms and Complexity, Information Visualisation, Advanced course in Human-Computer Interaction a Swedish Society, Culture and Industry in Historical Perspective. Také bych v tom měl napsat diplomku. No vypadá to, že se z nudy šťourat v nose nebudu. Information Visualisation se navíc učí ve švédštině, to to bude dvojnásobně zajímavé.