Lapland - za polární kruh v zimě

První ze série příspěvků o Laponsku

Do Laponska jsem se vydal se stejnou společností, s jakou jsem absolvoval výlet na Gotland: Scanbalt. Chtěl jsem se tam vydat v zimě, abych pořádně poznal, co to je polární noc a také abych měl co největší šanci spatřit polární záři. Oboje se povedlo. Jel jsem tam v termínu 14.12 - 19.12., což je jenom pár dní před zimním slunovratem, a protože se výlet konal v místech 150 - 200 km za polárním kruhem, tak jsme polární noc poznali skutečně zblízka. Celý den nevyšlo slunce nad obzor a denní "světlo" bylo pouze cca čtyři hodiny denně, od desíti do dvou, plus další hodina šera.

První zastávka na výletě bylo město Kiruna, nejsevernější město ve Švédsku, 150 kilometrů severně od polárního kruhu.

Ze Stockholmu jsme jeli autobusem, a nezdá se to, ale ze Stockholmu do Kiruny je to asi 1200 kilometrů. Vyrazili jsme v jednu odpoledne a dorazili v devět ráno. Ubytování jsme měli zařízeno v hostelu. Hned po příjezdu a snídani jsme se rozdělili do dvou skupin na "combi tour", což byla kombinovaná vyjížďka s psím spřežením a na sněžných skůtrech. Na místě sice tolik nemrzlo, jenom -6 °C, ale foukal silný vítr a do toho lehce sněžilo. Počasí, že by psa nevyhnal. Sibiřští malamuti se ale vyhnat ven nechali, a rádi. Dokonce mají kotce venku, jen tak bez střechy, a to vypadají, jako by je ten vítr měl odfouknout: malí, hubení, šlachovití. Když zjistili, že se jede na vyjížďku, tak se mohli zbláznit, aby vybrali právě je. Nás oblékli ještě do doplňkových polárních kombinéz a na nohy nám nasadili pořádné zateplené sněhule, pak se na nás zima nedostala. Perlička: peníze se vybíraly na místě, stál tam chlápek bez rukavic a ty stovky a pětistovky v tom silném mrazivém větru prostě držel v ruce, ani je nepočítal. Kdyby je pustil, tak už se nikdy nenajdou. Já jsem sotva udržel ruku mimo rukavici, abych mu mohl zaplatit.

Jelo se ve psím šestiřadém dvanáctispřeží se čtyřmi lidmi na saních a musherem vzadu. Psi se nemohli vyjížďky dočkat, štěkali, poskakovali a trhali vodícími lany. Když konečně musher vydal pokyn, pejsci okamžitě vyrazili. Ustalo dovádění i štěkot a všichni ve spřežení poslušně a spořádaně následovali vedoucí pár. I když nás na těch sáních mohlo sedět na čtyři metráky váhy, jelo se odhadem 15-20 kilometrů v hodině. Vzali nás na asi desetikilometrový okruh a malamuti krásně udržovali tempo i do kopečka. Projeli jsme se neporušenou zasněženou laponskou divočinou a ze psího spřežení mi to připadalo dvakrát tak krásné. Nejede se moc pomalu, aby se člověk nudil, ale ani moc rychle, aby měl člověk strach nebo aby se bál. Kolem neburácí žádné motory a nesmrdí žádné zplodiny. Člověk slyší akorát rytmické funění psích čumáků a svist sněhu pod saněmi a dýchá křišťálově čístý mrazivý vzduch.

Na půl cesty stálo týpí s plápolajícím ohněm a vařícím čajem, kávou a koláčem. Zde ti, co přijeli na skůtrech, přesedli na spřežení a naopak. Na skůtrech se jelo ve dvojici, jeden řídil a pak se lidi vyměnili. Můj parťák začínal, ale nějak mu to nešlo, pořád jsme vyjížděli mimo trať a jednou to už nezvládl natolik, že najel na kámen a skůtr převrátil. Když jsem řídil já, tak mi to nepřipadalo zas tolik obtížné. Skůtr jede rychleji než spřežení, je v tom víc adrenalinu, ale neměl jsem čas koukat po přírodě, musel jsem krotit tu mašinu pode mnou. Na skůtr stačí obyčejný řidičák, když jedete s průvodcem, jinak je potřeba ještě speciální osvědčení.

Pár fotografií:

Lapland - psí spřežení 15.12.2011 Zobrazit album Přehrát prezentaci